Nepochybně podobné emoce vzbudí i na naší pravicové scéně, která stojí před problémem nutnosti vnitřní diferenciace, nalezení nové definice a tváře do následujících let. U významné části české pravice jistě Orbán nalezne pochopení, dají se očekávat reakce typu “… všichni ho odsuzují, ale vždyť ten chlap má vlastně pravdu, to, co říká má logiku…” Podívejme se tedy na jádro Orbánova sdělení:
1) Orbán zavrhuje liberální stát a liberalismus jako takový, protože není podle něj schopen stanovit hranici, kde končí svoboda jednoho jednotlivce a začína svoboda jednotlivce druhého. Nahradit jej má “národní zájem” a silný úspěšný stát, který jej efektivně hájí. Orbán tím jednak předpokládá, že národní zájem stojí hodnotově výše, nežli – byť nejasně definovaná – osobní svoboda, a jednak že pojem “národní zájem” je dobře a jasně ustanovitelná hodnota. Buď je objektivně dán, nebo může být snadno definován, pravděpodobně národními vůdci.
2) Orbán uvádí příklady států, které liberální nejsou, jsou však ve světové soutěži údajně úspěšnější. Jako příklady uvádí Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko. Pokud pomineme prvně jmenovaný mikrostát jako specifickou vyjímku, lze s úspěchem pochybovat, že by třeba významná část Maďarů či jiného etnika dala životu v těchto “úspěšných” zemích přednost před liberálními demokraciemi Západu. Nejbohatšími a nejmocnějšími zeměmi světa jsou totiž právě ony Orbánem opovrhované liberální demokracie Západu, tam se proudy imigrantů utíkají schovat, nikoliv autoritářské režimy třetího světa. Ty sice mohou ze známých socio-ekonomických důvodů určitý čas růst, po jistém období se však “zaseknou” v půli cesty a úrovně liberálního Západu ještě žádná z nich bez zásadních a dlouhodobých liberalizačních reforem nedosáhla.
3) Orbán otevřeně kritizuje liberální stát z toho, že “neudržel národní majetek”. Dává tím vědět, že považuje kolektivní veřejné vlastnictví minimálně za stejně tak nezbytné, jako vlastnictví soukromé. Jde samozřejmě ještě dál, a žádá, aby byl majetek v zemi držen podle národnostního klíče (“…že alespoň padesát procent maďarského finančního systému musí být v maďarských rukou. Ne ve státních, v maďarských. Uběhnou tři roky od voleb a bude tomu tak.”), že je třeba bojovat proti překážkám národního státu v podobě občanských iniciativ placených ze zahraničí, apod. Což jsou již náznaky otevřeně autoritářské represe proti minoritním složkám pluralitní společnosti, které nejsou režimu po chuti.
4) Orbán přebýšlí v kategoriích “silný úspěšný stát”, národní zájem”, “úspěšná organizace národa, která je schopna obstát ve světové soutěži”, nikoliv v kategoriích “individuální svoboda jednotlivců”, či “osobní zájem občana”. Přesto, že začínal jako liberál, během své kariéry učinil názorový oblouk do protisměru a skončil na myšlenkách zoufale starých a otřepaných, které se snaží zahalit moderním kabátem jednadvacátého století, a dát jim nádech něčeho nového, začátku nějaké nové epochy (“…že dnes ve světě probíhá změna podobné hodnoty a váhy… jako byl pád berlínské zdi nebo poválečný nástup komunismu”). Je to známá idea autoritativního národního kolektivismu, onoho semknutí jednotlivců podle nacionálního klíče, který pak logicky generuje i jeho “vůdce”, “národní zájmy”, “národní prostor”, “národní práva”. Myšlenka populární v období poválečné evropské krize 20. let, kterou uměl nejlépe vyžít a politicky zpracovat Benito Mussolini. I Mussoliniho projevy byly prošpikovány kritikou liberálního “chaosu”, myšlenkami o zodpovědnosti politických vůdců za blaho svých občanů místo aby občanům odstranili maximum překážek si své blaho zajistit sami. Mussoliniho víra v organizaci silného a úspěšného národního státu jako základu šťastného života svých občanů se od myšlenek Orbánova projevu liší prakticky jen užitým jazykem a řečnickou teatralitou. Mussolini ji pak naplnil v politické praxi, krom dílčích úspěchů však k zásadnímu rozkvětu nevedla. Paralelně však napáchala takové společenské škody, že jejich dozvuky trápí Itálii i po téměř století.
Národovecký kolektivismus je problematické nazývat pravicovou politikou. Ta – zvláště ve své umírněné podobě – na rozdíl od něj nese jako nejvyšší hodnotu individuální lidskou svobodu, nikoli tzv. národní zájem.
Proč toto téma, které před 15 lety nechávalo společnost chladnou, budí nyní takové vášně a sympatie? Protože i politické témata zažívají své cykly zvýšené popularity, i včetně období propadů. Orbán surfuje na v celé Evropě vzedmuté vlně populistického národovectví a těží z krize liberálních idejí, které zažívaly svůj vrchol v 90. letech. To, co dnes “frčí”, neznamená, že bude “frčet” navěky. Přijdou nová střízlivění, nové nálady.
Z pohledu konstituce nové pravicové scény v Čechách je však dobré si připomenout Hayekovu tezi o geniální lži, kterou se podařilo národním socialistům přesvědčit veřejnost, že nejsou levice, nýbrž pravice. Orbánovy teze nejsou ani pravicové, ani konzervativní. Jsou jednoduše jen národovecké.
Psali jsme:
autor: pravybreh.cz
