Nepochybně podobné emoce vzbudí i na naší pravicové scéně, která stojí před problémem nutnosti vnitřní diferenciace, nalezení nové definice a tváře do následujících let. U významné části české pravice jistě Orbán nalezne pochopení, dají se očekávat reakce typu “… všichni ho odsuzují, ale vždyť ten chlap má vlastně pravdu, to, co říká má logiku…” Podívejme se tedy na jádro Orbánova sdělení:

1) Orbán zavrhuje liberální stát a liberalismus jako takový, protože není podle něj schopen stanovit hranici, kde končí svoboda jednoho jednotlivce a začína svoboda jednotlivce druhého. Nahradit jej má “národní zájem” a silný úspěšný stát, který jej efektivně hájí. Orbán tím jednak předpokládá, že národní zájem stojí hodnotově výše, nežli – byť nejasně definovaná – osobní svoboda, a jednak že pojem “národní zájem” je dobře a jasně ustanovitelná hodnota. Buď je objektivně dán, nebo může být snadno definován, pravděpodobně národními vůdci.

2) Orbán uvádí příklady států, které liberální nejsou, jsou však ve světové soutěži údajně úspěšnější. Jako příklady uvádí Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko. Pokud pomineme prvně jmenovaný mikrostát jako specifickou vyjímku, lze s úspěchem pochybovat, že by třeba významná část Maďarů či jiného etnika dala životu v těchto “úspěšných” zemích přednost před liberálními demokraciemi Západu. Nejbohatšími a nejmocnějšími zeměmi světa jsou totiž právě ony Orbánem opovrhované liberální demokracie Západu, tam se proudy imigrantů utíkají schovat, nikoliv autoritářské režimy třetího světa. Ty sice mohou ze známých socio-ekonomických důvodů určitý čas růst, po jistém období se však “zaseknou” v půli cesty a úrovně liberálního Západu ještě žádná z nich bez zásadních a dlouhodobých liberalizačních reforem nedosáhla.