Vybavuje se mi starobylý příběh o malém národu, který v poměrně pohodlném poddanství vzdychal po svobodě v nějaké neurčité zaslíbené zemi. Bůh jej vyslyšel a skrze Mojžíše Židy z Egypta skutečně vyvedl. Bylo to jako zázrak. Nikdo si tehdy neuměl představit, co by nesmírnou faraonovu moc mohlo zlomit.

Ale stalo se – Židé, bez vlastního přičinění a kapky prolité krve – byli volní.

Rozčarování přišlo záhy – kde je ta zaslíbená země? Kolem byla sinajská poušť, kde nebylo nic. Židé byli zvyklí, že kromě biče přišlo automaticky i bezpečí a miska s jídlem. A tak čím byli od Egypta dále, tím častěji remcali, vzpomínali na své egyptské jistoty a spílali Mojžíšovi, že „takhle si tu svobodu nepředstavovali“. Je to povědomé? Počkejte, to není ještě ta pointa příběhu.