Paradox č. 1: bezprostřední důvody pro pád carismu v Rusku neexistovaly. Oficiálně se má za to, že revoluci způsobil nedostatek čerstvého pečiva. Rusky „čorstvyj“ znamená suchý, tvrdý, tedy další paradox. Ale byl to skutečně deficit chleba, který roztočil kola revoluce?  Vzešel impulz od nemajetných vrstev, nebo snad za nitky pádu carismu v Rusku zatáhly státy Dohody (Anglie, Francie, Itálie)?  Nebo svou šedou roli sehrálo bojující Německo? Neměli jej provokovat ruští salónní básníci, když tepali verše typu: „Měj se na pozoru, Německo! / Ach, sám Bismarck sjednotil tě, / splniv si svůj sen. / Tvé těžké veličenstvo pro ruského vojáka jest… / toliko k vysmrkání vhodný hlen.“

Podle starého juliánského kalendáře se od 19. ledna do 8. února 1917 účastnili delegáti z Francie, Velké Británie, Ruska a Itálie vojensko-ekonomické konference konané v Petrohradě, kde jednali o vojensko-hospodářských aspektech pro rok 1917, viz plánování ofenzívy na jihozápadní frontě na duben. Světová válka byla v plném proudu. Nabízí se tu spekulativní úvaha o tom, že se státy Dohody zřejmě snažily na konferenci zjistit, v jakém stavu se nalézá ruské mocnářství, jak toho případně využít, nebo ještě lépe – zneužít. Jestliže se dříve v roce 1900 alianci osmi zemí nepodařilo rozparcelovat Čínu a změnit ji na nové kolonie, měla snad nyní Evropa v plánu dopřát si ruské sousto, místo toho čínského? Brousil si Starý svět bankéřů a průmyslníků zuby na euro-asijské komodity a širé pláně nekonečného území, nad nímž slunce nezapadá? Spustili revoluci, ať už tu únorovou (březnovou) či říjnovou (listopadovou) lidé majetní, reprezentující už tenkrát nadnárodní zájmy kapitálu?

Paradox č. 2: Rusko mělo dost zásob mouky a zrna, z hlediska zásob bylo na tom vlastně lépe než Německo či Rakousko

Imperiální Rusko ještě v roce 1913 patřilo mezi hlavní exportéry obilí a zaujímalo 5. místo mezi průmyslovými zeměmi světa. Nyní mocnářství hrozil hlad, sužovaly jej spekulace a rostoucí ceny. Kvůli válečným operacím, tuhé zimě a neobratnému řízení (velení), však trestuhodně zaostávalo zásobování. Státní dluh se zvyšoval. Do roku 1917 měla ruská armáda více ztrát než Británie, Francie a Itálie dohromady. V mrazivém únoru na 60 000 vagónů s potravinami uvízlo na trati. Není divu, že v Petrohradu propukl lidový neklid, zpočátku kvůli nedostatku potravin. Chybělo to nejzákladnější – chléb. Koncem měsíce nepokoje, které carevna považovala zprvu za „banální“ chuligánství, zmohutněly. Nepořádky přerostly ve stávky, k nimž se přidali petěrburští dělníci Putilovského závodu, Obuchovského závodu, závodu Treugolnik, loděnice, chemičky, strojírenského závodu Vulkán a jiných továren. 23. února podle starého juliánského (8. března dle gregoriánského kalendáře) došlo na demonstrace a revoluční tábory lidu. Ilustrací okamžiku byly ženy, marně čekající ve frontách na pečivo. Ulicemi se neslo heslo „dejte nám chleba!“ – lidé brali útokem pekárny a obchody pečivem. Vzápětí se ke kritice zásobování přidala všeobecná nespokojenost s dodávkami surovin pro výrobu. Továrny nemohly pracovat. V Petěrburku bylo přibližně 50 000 nezaměstnaných, kteří trpěli jak nedostatkem chleba, tak i nedostatkem práce. Nebyli to ale jen pracující a vojáci, kdo se chystali opřít do rigidního samoděržaví.  Sesazení Mikuláše II., který byl dobrým mužem, manželem, jen ne státníkem, si přál kdekdo, každý však z trochu odlišného důvodu. Proto se historikové dodnes přou o to, zda se v únoru (březnu) v Rusku roku 1917 odehrála revoluce, nebo zda šlo o protivládní či palácový převrat.

Ruský samoděržavný car Mikuláš II., carevna jej nazývala něžně „Niki“, místo aby se věnoval událostem v zemi bedlivěji, pendloval vlakem mezi Carským Selem, kde dlela v radovánkách rodina, a ústředním velením carské armády v Mogilevu (dnešní Bělorusko). Ministr vnitra Alexandr Dmitrijevič Protopopov nesprávně informoval cara, že situace v Petrohradu není kritická, resp. že je pod kontrolou. Ve svém odhadu selhávali další VIP osobnosti jako tehdejší gubernátor Petrohradu Alexandr Pavlovič Balk, jakož i náčelník petrohradského vojenského okruhu Sergej Semjonovič Chabalov. Tito pánové neučinili nic z toho, co by měli z titulu svých úřadů konat, bylo-li třeba ukončit ony „výtržnosti“ v ulicích. Car, bohužel, daleko více popřával sluchu radám své manželky Alexandry Fjodorovny.  Alexandra byla původem hesenská princezna narozená v Darmstadtu v Německém císařství.  Rusky hovořila s přízvukem, zasáhla ji nedávná vražda kontroverze budícího Rasputina v prosinci minulého roku. Carevna nebyla zřejmě obeznámena přesně s tím, co se v Petrohradu vlastně děje. V tomto smyslu psala do Mogileva Mikulášovi II. uklidňující vzkazy, že se vše přežene.  Tento názor nezastával náčelník bezpečnostního výboru Petrohradu Konstantin Ivanovič Globačev. Už od ledna varoval, že otázka potravin znamená pro režim bezpečnostní hrozbu.