Vladimír Franta: 72 hodiny pádu ruského cara

Paradox č. 1: bezprostřední důvody pro pád carismu v Rusku neexistovaly. Oficiálně se má za to, že revoluci způsobil nedostatek čerstvého pečiva. Rusky „čorstvyj“ znamená suchý, tvrdý, tedy další paradox. Ale byl to skutečně deficit chleba, který roztočil kola revoluce? Vzešel impulz od nemajetných vrstev, nebo snad za nitky pádu carismu v Rusku zatáhly státy Dohody (Anglie, Francie, Itálie)? Nebo svou šedou roli sehrálo bojující Německo? Neměli jej provokovat ruští salónní básníci, když tepali verše typu: „Měj se na pozoru, Německo! / Ach, sám Bismarck sjednotil tě, / splniv si svůj sen. / Tvé těžké veličenstvo pro ruského vojáka jest… / toliko k vysmrkání vhodný hlen.“

Podle starého juliánského kalendáře se od 19. ledna do 8. února 1917 účastnili delegáti z Francie, Velké Británie, Ruska a Itálie vojensko-ekonomické konference konané v Petrohradě, kde jednali o vojensko-hospodářských aspektech pro rok 1917, viz plánování ofenzívy na jihozápadní frontě na duben. Světová válka byla v plném proudu. Nabízí se tu spekulativní úvaha o tom, že se státy Dohody zřejmě snažily na konferenci zjistit, v jakém stavu se nalézá ruské mocnářství, jak toho případně využít, nebo ještě lépe – zneužít. Jestliže se dříve v roce 1900 alianci osmi zemí nepodařilo rozparcelovat Čínu a změnit ji na nové kolonie, měla snad nyní Evropa v plánu dopřát si ruské sousto, místo toho čínského? Brousil si Starý svět bankéřů a průmyslníků zuby na euro-asijské komodity a širé pláně nekonečného území, nad nímž slunce nezapadá? Spustili revoluci, ať už tu únorovou (březnovou) či říjnovou (listopadovou) lidé majetní, reprezentující už tenkrát nadnárodní zájmy kapitálu?

Paradox č. 2: Rusko mělo dost zásob mouky a zrna, z hlediska zásob bylo na tom vlastně lépe než Německo či Rakousko

Imperiální Rusko ještě v roce 1913 patřilo mezi hlavní exportéry obilí a zaujímalo 5. místo mezi průmyslovými zeměmi světa. Nyní mocnářství hrozil hlad, sužovaly jej spekulace a rostoucí ceny. Kvůli válečným operacím, tuhé zimě a neobratnému řízení (velení), však trestuhodně zaostávalo zásobování. Státní dluh se zvyšoval. Do roku 1917 měla ruská armáda více ztrát než Británie, Francie a Itálie dohromady. V mrazivém únoru na 60 000 vagónů s potravinami uvízlo na trati. Není divu, že v Petrohradu propukl lidový neklid, zpočátku kvůli nedostatku potravin. Chybělo to nejzákladnější – chléb. Koncem měsíce nepokoje, které carevna považovala zprvu za „banální“ chuligánství, zmohutněly. Nepořádky přerostly ve stávky, k nimž se přidali petěrburští dělníci Putilovského závodu, Obuchovského závodu, závodu Treugolnik, loděnice, chemičky, strojírenského závodu Vulkán a jiných továren. 23. února podle starého juliánského (8. března dle gregoriánského kalendáře) došlo na demonstrace a revoluční tábory lidu. Ilustrací okamžiku byly ženy, marně čekající ve frontách na pečivo. Ulicemi se neslo heslo „dejte nám chleba!“ – lidé brali útokem pekárny a obchody pečivem. Vzápětí se ke kritice zásobování přidala všeobecná nespokojenost s dodávkami surovin pro výrobu. Továrny nemohly pracovat. V Petěrburku bylo přibližně 50 000 nezaměstnaných, kteří trpěli jak nedostatkem chleba, tak i nedostatkem práce. Nebyli to ale jen pracující a vojáci, kdo se chystali opřít do rigidního samoděržaví. Sesazení Mikuláše II., který byl dobrým mužem, manželem, jen ne státníkem, si přál kdekdo, každý však z trochu odlišného důvodu. Proto se historikové dodnes přou o to, zda se v únoru (březnu) v Rusku roku 1917 odehrála revoluce, nebo zda šlo o protivládní či palácový převrat.

Ruský samoděržavný car Mikuláš II., carevna jej nazývala něžně „Niki“, místo aby se věnoval událostem v zemi bedlivěji, pendloval vlakem mezi Carským Selem, kde dlela v radovánkách rodina, a ústředním velením carské armády v Mogilevu (dnešní Bělorusko). Ministr vnitra Alexandr Dmitrijevič Protopopov nesprávně informoval cara, že situace v Petrohradu není kritická, resp. že je pod kontrolou. Ve svém odhadu selhávali další VIP osobnosti jako tehdejší gubernátor Petrohradu Alexandr Pavlovič Balk, jakož i náčelník petrohradského vojenského okruhu Sergej Semjonovič Chabalov. Tito pánové neučinili nic z toho, co by měli z titulu svých úřadů konat, bylo-li třeba ukončit ony „výtržnosti“ v ulicích. Car, bohužel, daleko více popřával sluchu radám své manželky Alexandry Fjodorovny. Alexandra byla původem hesenská princezna narozená v Darmstadtu v Německém císařství. Rusky hovořila s přízvukem, zasáhla ji nedávná vražda kontroverze budícího Rasputina v prosinci minulého roku. Carevna nebyla zřejmě obeznámena přesně s tím, co se v Petrohradu vlastně děje. V tomto smyslu psala do Mogileva Mikulášovi II. uklidňující vzkazy, že se vše přežene. Tento názor nezastával náčelník bezpečnostního výboru Petrohradu Konstantin Ivanovič Globačev. Už od ledna varoval, že otázka potravin znamená pro režim bezpečnostní hrozbu.

Paradox č. 3: Čím pomaleji, tím lépe, domníval se Niki, když upřednostnil železnici před telegrafem

Ve středu 22. února (7. března) car odjel z hlavního města, se štábem a frontou mohl ale řešit záležitosti stejně dobře po telegrafu. Car opustil město v den, kdy v Petrohradu probíhala demonstrace proti válce, sezvaná na nedávné výročí tzv. „krvavé neděle“ (masakr z roku 1905 kdy se střílelo do neozbrojených demonstrantů, žen i dětí!). Pracující (dělníci) začali razit požadavky, aby propuštění z práce byli opětovně přijímáni a aby se jim zvýšily sazby o 50%. Vedle toho se hojně agitovalo i za osmihodinovou pracovní dobu. Nepokoje se přetransformovaly do demonstrací a stávek. Události začaly nabírat na obrátkách ve čtvrtek 23. února (8. března) 1917. K tomuto dni stávkovalo na 90.000 dělníků a dělnic. Dělníci, podporováni některými kozáky, kroužili městem a odzbrojovali policisty a městské strážníky, pokud se těm nedostalo posily od oddílů černosotněnců, kadetů, dragounských čet. Příslušníkům policie, kteří se snažili nejprve dělníkům domlouvat, poté je už natvrdo rozhánět, byly při pouličních potyčkách odnímány revolvery a šavle, a když měli smůlu, ještě je i zbili klacky. Jiří Muška v knize Rok 1917 neznámý se spoluautorem Milošem Jandou uvádí, že například u Finského nádraží tento osud stihl zástupce policejního komisaře Grotguse, v Korpusné ulici policejního inspektora Bašova ze čtvrtého okrsku petrohradského obvodu, na rohu Finské a Nižněnovgorodské policejního ředitele 5. oddělení plukovníka Šalfejeva (za krutost při výsleších se mu říkalo „Zlý dědek“). Policistu Dubněvského si podal dav pochodující po Něvském prospektu k Nikolajevskému nádraží. Na Aničkovově mostě Dubněvského odzbrojil, odňav mu šavli a revolver typu Nagan. Tentýž dav na rohu Puškinovy ulice a Něvského prospektu zaútočil na zástupce policejního komisaře Juchněviče. Opět mu sebrali šavli, nadto přišel i o revolver Browning. Potyčky podobného typu si vyžádaly první zranění, která se přijímala k ošetření. Raněné vozili do vojenské nemocnice či Nemocnice sv. Maří Magdalény. Boris Kolonickij (TV Rossia24) k oněm událostem dodává, že lid riskoval v naivní víře, že se teď vše změní: například se zruší věznice, neboť bude Rusko od teď zemí spravedlivou.

Paradox č. 4: v ulicích bylo na 200 000 demonstrantů, divadla ve městě normálně hrála

Byla to vlastně jenom (jízdní) policie, která vzdorovala davu, neboť carská armáda od počátku zaujala vyčkávací pozici. Ilegální ruská Sociálně demokratická dělnická strana – bolševiků /SDDSR (b)/ se snažila získat na svou stranu nerozhodnuté vojáky, píší starší učebnice historie. Z příštích desetiletí nám známý Vjačeslav Molotov šířil tehdy hesla: „Před námi je boj, avšak čeká nás vítězství!“ Bolševici se koordinovali z byra bolševického ÚV (ústřední výbor). Dnes víme, že vojáky verbovaly ale úplně všechny partaje, které si přály změnu. Ve státní dumě měla převahu koalice Progresivního bloku, která toužila sesadit cara dokonce už od roku 1916. Ke komu se přikloní armáda, bylo zcela klíčové. Nyní v ulicích křičeli hesla: „Neustupovat v ničem, stávkovat až do konce“. V pátek 24. února (9. Března) bylo v ulicích Petrohradu kolem 200 000 demonstrantů.

V sobotu 25. února (10. března) se v Alexandrinském divadle hraje premiéra Lermontovovy hry Maškaráda v režii Vsevoloda Mejercholda. Nazítří je v Jekatěrinském parku před divadlem zbloudilou kulkou zabit student. Naplánované reprízy jsou rušeny. Politická stávka právě nabyla formy generální demonstrace. Tekla krev, v ulicích se bojovalo. Současný historik Lev Jakovlevič Lurje se domnívá, že únorových obětí mohlo být dokonce více, než mrtvých z října/listopadu při VŘSR; během předcházejících revolucí v letech 1905 – 1907 zahynulo na 10 000 lidí… Některé zdroje uvádí, že únorová revoluce zranila více jak 1000 lidí, asi 170 bylo obětí na životech.

Neděle 26. února (11. března) znamenala druhý den generální stávky. Už zněla střelba z kulometů (kulometná hnízda byla na střechách domů). Kulky létaly od Kazanského chrámu, podél Něvského prospektu. Střílelo se na Vladimirské třídě, Sadové ulici, Znamenském náměstí, zde do demonstrantů stříleli vojáci carského Volyňského pluku. Přibývali ranění a mrtví. Komu se dalo pomoci, toho ošetřovali žáci středních škol, kteří měli na rukávech široké pásky Červeného kříže. Vláda pozastavila v souladu s nařízením cara práci IV. Státní dumy – tu car považoval za semeniště revoluce. Dělníci proto vytáhli k Tauridskému (Tavrickému) paláci, zde probíhala zákulisní jednání mezi esery, menševiky a dumskými poslanci namířená proti carské moci.

Generál Sergej Chabalov vyhlásil stav obležení Petrohradu. Carovou policií byla zatčena asi stovka levicových poslanců. Zatčeni byli také členové bolševického ÚV Petrohradu, bolševici v této fázi revoluce hráli však „třetí housle“, vesměs agitovali v ulicích. Mezitím delegace lidu v kasárnách agitovaly vojáky.

Ačkoli se zdálo, že si car díky jednotkám loajálních vojáků se situací poradil, opak byl pravdou. Dělníci se zmocnili skladišť zbraní (40 000 pušek); vojáci 4. roty záložního bataliónu Pavlovského pluku zahájili palbu do vojenských posil a policie poté, co odmítli střílet do davu demonstrantů. Nazítří armáda už v celých útvarech přecházela na stranu povstalců.

27. února (12. března) přešla na stranu revoluce petrohradská posádka včetně kozáků. V odpoledních hodinách abdikovala vláda carských ministrů. Turbulence se zmocňují celého centra Petrohradu. Sídlo dumy, Tauridský palác, byl obsazen pracujícími a vojáky. Vojáci Volyňského a Litevského pluku se spojili s dělníky.

Paradox č. 5: Dvojrole zednáře (?) soudruha (?) Alexandra Kerenského. Kde zůstali bolševici?

V pondělí 27. února (12. března) po propuštění vězňů z nápravných zařízení se odehrály případy rabování a loupeží. Profesor Josef Velenovský ve svých Literárních studiích (Praha, 1932) píše, že některé recidivisty propustil carský režim záměrně, aby zdiskreditoval cíle proletariátu a ty vězně, které osvobodil revoluční lid. Revoluce tím získala i jistou odvrácenou tvář. Z iniciativy poslanců dumy vznikl Prozatímní výkonný výbor Státní dumy reprezentovaný Michailem Vladimírovičem Rodzjankem. Alexandr Kerenskij vystoupil v dumě s řečí, že je načase skoncovat se středověkým ruským státním zřízením a je třeba fyzicky zlikvidovat jeho nositele!

Mikuláš II. byl k danému okamžiku stále ještě samoděržavným carem Ruského Impéria, Vladimir Iljič Lenin uklizen ve vyhnanství. Vojáci generála Ivanova poslaní do Carského Sela zajistit bezpečí carově rodině, přešli na stranu revoluce. Kerenskij vyzval nepodřizovat se carovu ukazu o přerušení dumy. Kerenského postava je zajímavá i tím, že Alexandr Fjodorovič působil jak v Prozatímním výboru Státní dumy, tak v Petrosovětu (orgánu dělníků a zástupců vojáků), v němž plnil funkci náměstka předsedy. Petrosovět vznikl z Vyborgského obvodního výboru, kde se zorganizoval značný počet stávkujících. Petrosovět byl ustaven 27. února, resp. ve stejný den jako Prozatímní výbor Státní dumy. Stalo se tak i ve stejném Tauridském paláci, jen v jiném jeho křídle. Výbor dumy i Petrosovět (Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců) představovaly dva souběžné orgány revoluční moci - dvojvládí. Výbor dumy si zvolil své komisaře. Petrosovět, jemuž předsedal poslanec Čcheidze a jehož zástupcem byl Kerenskij (!), představil svůj výkonný výbor, rusky nazývaný „ispolkom“ složený z emisarů. Bolševici zde nebyli paradoxně zastoupeni! Bachrušin, Bazilevič, Focht, Pankratova v Dějinách SSSR tvrdí, že to bylo proto, poněvadž byli bolševici vytížení jednak pouliční agitací, mnozí se nacházeli ještě ve vězení, v emigraci či na frontě války. Eseři a menševici využily zkrátka příležitosti. Volby do Petrosovětu postavily kandidátky tak, že ve výhodě byli zástupci zejména malých továrniček, tam byl vliv bolševiků slabý. Kompromisním východiskem ze schůze, resp. I. zasedání Petrosovětu byla „koalice“ menševiků a eserů (Kerenskij). Výkonný orgán Ispolkom reprezentoval lidově demokratické síly proletariátu (pracující, rolníci, vojáci), dumský výbor pak buržoazní i urozenou podnikající aristokracii, raznočinskou inteligenci a měšťáky. Oba tábory nechtěly cara Mikuláše II. Kerenskij tak seděl na „dvou židlích dvou různých dostavníků“. Nebýt jednotní v názoru na cara Mikuláše II., menševici a eseři by se asi sotva domluvili s dělníky, rolníky, kteří měli na sobě vojenské pláště a umírali na frontě I. světové války. Přesto se tak stalo. Politická síla byla na straně Prozatímní vlády, sověty však kontrolovaly ozbrojené síly revoluce (tzv. rudé gardy dělníků) a byli v pozici „druhé“ vlády, která dobrovolně svěřila moc vládě prozatímní. Petrohradské události se s opožděním několika dnů zopakovaly i v Moskvě, Nižním Novgorodě či Tule. V příštích dnech začalo zatýkání některých představitelů carské moci.

Ve čtvrtek 2. března (15. března) ráno byla ustavena Prozatímní vláda Ruska, jež oznámila, že to ona přejímá moc z rukou Rodzjankova výboru. Dohodl se na tom výbor dumy a Petrosovět. V čele Prozatímní vlády stanul bohatý statkář kníže Lvov. Ministrem zahraničních věcí se stal kadet Miljukov, ministrem vojenství a námořnictva továrník, bankéř velkoprůmyslník okťjabrista Gučkov, ministr průmyslu a obchodu textilní továrník Konovalov, ministrem financí cukrovarník a milionář Těreščenko. Ministrem spravedlnosti se stal lidový socialista, pozdější eser, Kerenskij. Tato vláda naléhala na cara, aby se vzdal moci ve prospěch syna Alexeje. Car, v jehož moci byla sedmimilionová armáda, aniž by výrazněji protestoval, abdikoval. Moc přešla na bratra Michaila, jelikož carevič Alexej se zdál být příliš neduživý a jelikož Mikuláš II. se vzdal nároků na trůn nejen pro sebe, ale i svého syna! Carský kandidát Michail se nazítří (3. března/ 16. března) vzdal možnosti usednout na císařský trůn. Někteří historici v konání Mikuláše i Michaila vidí zradu dynastie Romanovců. K carským abdikacím dopomohla agilním jednáním Prozatímní vláda, která původně chtěla zachovat monarchii, když viděla, že se tento tah dělníkům nevysvětlí, změnila názor. Dlužno podotknout, že ve hře byl předtím ještě jiný kandidát na uprázdněný císařský stolec, sice velkokníže Nikolaj Nikolajevič, vnuk Nikolaje I., který by se býval mohl ujmout moci jakožto Nikolaj III. Toho času působil jako carův náměstek na Kavkazu. Strůjci palácového převratu se dva měsíce před revolucí obraceli s carskou kandidaturou na Nikolaje Nikolajeviče „mladšího“. Ten, ironicky řečeno, pro „změnu“ také odmítl. Svému synovci, Mikuláši II., však o zákulisní nabídce neřekl nic. Car nebyl tedy varován. 16. března dle nového kalendáře veškerá moc mohla přejít do rukou Prozatímní vlády, která fakticky vládla souběžně s Petrosovětem, jemuž dokázala s úspěchem dominovat. Role bolševiků ležela ještě v budoucnu, jak už bylo naznačeno, bolševická intelektuální elita byla stále buď ve vězení či v emigraci. Prozatímní vláda měla v plánu vládnout do zasedání tzv. ústavodárného shromáždění, které by se vyslovilo k formě budoucí moci v Rusku. Ke svolání ústavodárného shromáždění ale za jejího mandátu nedošlo. Byl i tohle záměr? Zdržovat a válčit?

Prozatímní vláda souhlasila s internací cara, kterému Kerenskij navíc neumožnil vycestovat s rodinou do Anglie. „Do mlh tonoucí Albion“ přitom souhlasil, že Británie ruského ex-cara na svém teritoriu přijme. Únorová/ březnová revoluce zvítězila. Ve zbylých částech velkého Ruska změnu poměrů ještě nějakou dobu nepociťovali nijak konkrétně. Lidé se o revoluci dovídali z tisku či nádražních telegrafů. Je-li řeč o provincii, revoluce podnítila v okrajových částech a uvnitř země různé kriminální živly, které zavětřily svou příležitost nakrást si „na panském“. Jistě je zajímavé, že radikální politické strany v Rusku čerpaly peníze na zbraně, pro svou revoluční činnost odevšad, tedy i z podzemní činnosti subjektů s temnou reputací. Ve všech časech nejspíš platí, že účel světí prostředky a dokud tu budou peníze, všichni se rádi shodnou na tom, že lidé možná, peníze však nikdy nesmrdí. Politické radikály podporovali nadto doboví průmyslní magnáti (podobně jako na dnešní Ukrajině radikály podporují bohatí oligarchové). Revoluční živly byly dotovány zainteresovanými vládami cizích zemí s jejich tamními multimiliardáři. Pád carizmu v proslovech Prozatímní vlády Ruska sliboval okamžitou a úplnou amnestii, občanské svobody, vyhlídku na svolání ústavodárného shromáždění, volby do místní samosprávy na bázi všeobecného, rovného, tajného a přímého hlasování, jakož i zrušení stavovských, náboženských a národnostních omezení.

Paradox č. 6: Kdyby se v Rusku udržela monarchie, k moci by zřejmě nikdy nepřišli bolševici… Svět si ale nepřál v Rusku monarchii, tak jako si ji nepřál v Německu či Rakousku-Uhersku. Proč se ale udržela konstituční monarchie v Británii, která neměla problém poskytnout ex-carovi Mikuláši II. azyl na výminku? Kolik stojí republika?

Na tyto otázku odpovíme ve II. dílu tohoto článku.

Paradox č. 7: Národní nepokoje se značnou dobu omezovaly na Petrohrad. Car opravdu nemusel v železničním vagónu podepsat svou abdikaci, jako by se snad vzdával nepříteli ve válce. Car spáchal politické harakiri. Toto Mikuláši II. vyčítával sovětský a ruský spisovatel Alexandr Solženicyn.

Alexandr Fjodorovič Kerenskij poskytl roku 1964 rozhlasové interview Rádiu Kanada, které s ním bylo natočeno v New Yorku. Stojí za to jej slyšet. Mezi nejzajímavější fakt patří poznámka, že deficit chleba v Petrohradu na sklonku února 1917, byl uměle vyvolán se zcela jasnými záměry. V rámci epilogu k I. části o VŘSR se nabízí ironická poznámka k současnému deficitu másla v Evropě (viz Francie). Měli bychom si dát pozor, neboť chleba, másla, soli, vajíček, se člověk nikdy nepřejí. Můžou chybět krevety, ale chléb, máslo, vajíčka, sůl…?

(*72 hodiny v názvu článku je doba 3 dnů od pozastavení činnosti dumy do ustavení Prozatímní vlády)

Vladimír Franta

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.