Však na Karla IV. a jeho opětovné umístění někde na špici bych si dovolil i dnes vsadit dolar proti bobu. Na jeho osobnost lze po těch sedmi stoletích naroubovat leccos, co se nám hodí. V roce 2005, kdy usedl na trůn „největšího Čecha“, se hodně akcentovalo jeho „evropanství“. Však jsme se tehdy cítili býti až vzorem této identity. Pamatujete: „My se do Evropy nevracíme, my v ní vždycky byli!“? V podtextu: „A něco tam znamenali.“ Současně s budovatelským: „Kdyby Evropské unie nebylo, museli bychom ji my Češi vymyslet.“

Největší Čech zemí Koruny české

Dnes ovšem vnímáme Evropu jinak, tak nějak po našem: „trochu ano, trochu ne, až jak to dopadne“ (fondy stále tečou, že?). Rezonuje tu: „Byli jsme před EU, budeme i po ní!“ A hlavně: „Rádi bereme, neradi dáváme.“ „Europeismus“ začal přinášet kromě výhod i problémy, takže poněkud vyčichl. Český kmen se vrací ke svému osvědčenému „ćeskokubíctví“, které vznešeně nazývá vlastenectvím. Karel Havlíček Borovský: „Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty: tys bratr náš, ty jsi kubík, hej, hárum, hárum, mik, mik, mik!“

Myslím, že „českost“ bude při oslavách Karla IV. dost rezonovat: český král, jenž ke svému osudovému národnímu údělu přibral coby jakýsi „vedlejší pracovní poměr“ i císařství Svaté říše římské.

Marně bude hrstka pošetilých historiků vysvětlovat, že „českost“ 14. století byla cosi jiné než „českost“ století devatenáctého a už vůbec ta současná. Je-li vůbec nějaká, krom účelové manipulace některých politiků a aktivistů se zdejším neošovinismem. Vlastenectví to vskutku není.

Karel IV. se rozhodně nenípal v duši zdejšího lidu při truňku s Buškem z Velhartic, jak to popsal Jan Neruda. Poddaný jako poddaný. Čech. Germán. Ital. Cynické, ba vlastizrádně z pohledu dnešního kubíka-bojovníka za „suverénní češství“. Ale taková byla doba.