Vladimír Okrouhlický: Pravý význam Velikonoc a pokusy jej zastřít pohanskými zvyky

Slavíme květnou neděli a stojíme na prahu Svatého týdne, připomínky nejdůležitější události v historii lidstva. Právě nyní bychom se měli zastavit, nechat vše nedůležité plynout a soustředit se na to hlavní – naši skutečnou úlohu na tomto světě a především hlavní cíl našeho pozemského života. Pokud tak neučiníme, může se snadno stát, že jej mineme. Neznáme dne ani hodiny, a pokud nám Bůh dopřeje dlouhý život na této zemi, i ten uteče jako voda.

Během celého půstu jsme se krok za krokem připravovali na posvátnou zkušenost dramatu Svatého týdne. Jestliže nám to jen trochu dovolily starosti všedního dne, obraceli jsme pozornost do svého nitra, abychom se připravili na okamžik, kdy se zvedne opona, a my budeme sledovat nejvznešenější drama dějin. Všichni jsme vyzváni k účasti na tomto dramatu.

Světlo a tma

Za několik dní bude odhaleno tajemství kříže, smrti, zmrtvýchvstání a vykoupení celého lidstva z temnoty hříchu. Paprsek světla prořízne tmu. Tu tmu, která bojuje proti světlu Kristova zjevení jako proti nepříteli. Právě nyní máme skvělou možnost vstoupit do světla a stát se Kristovými dětmi. Můžeme se zúčastnit střetu dobra a zla, světla a tmy, života a smrti – odehrávajícího se během posvátného Tridua (od Zeleného čtvrtka do Neděle Vzkříšení). Pokud tak učiníme, vyjdeme z něj vítězně, neboť předem víme, jak dopadne.

Během Svatého týdne byli tradičně křtěni ti, kteří prozřeli, obrátili se a počali se připravovat na přijetí této velké milosti. Nyní, v době společenských krizí, ohrožení celé naší civilizace zevnitř (rozkladem tradičních struktur a pravidel, relativizací veškerých hodnot, triumfem liberalismu, konzumním běsněním, všeobecným zmatením a nevraživostí) i zvenčí (vpádem barbarů, hrozícími válečnými střety, globálními ekonomickými kolapsy) je skutečně nejvyšší čas zamyslet se nad základním smyslem našeho života a udělat maximum pro to, abychom jej rozpoznali a odstranili nánosy všech omylů a předpojatostí k duchovní podstatě celé naší existence. Máme kam sáhnout – naši předkové nám tuto moudrost za velkých obětí přenesli přes celá staletí až do dnešních dnů.

Obsah Velikonoc

Název původního židovského svátku pesach, řecky pascha, spojují ranní křesťanští autoři se slovem paschein: trpět. Obsahem svátku se tak stává připomínka Kristova utrpení a smrti se silným eschatologickým očekáváním jeho druhého příchodu (latinské passio neznamená pouze utrpení, ale také touhu či vášeň). Příkladem takové teologie je např. Melito ze Sard, který ve své velikonoční homilii představuje Krista jako beránka, který vytrhuje člověka ze smrti k životu.

Jinak lze svátek vykládat podle jeho původního významu, kde pesach znamená "přejití". Pro nás jsou tak Velikonoce možností přejít od stínu k realitě, která je předznamenáním eschatologické pravdy, která se vyjeví na konci časů. Velikonoce jsou tedy přechodem od litery Zákona k jeho smyslu, tj. ke Kristu. Okamžikem, který umožnil, aby člověk vstoupil prostřednictvím poznání Krista do věčného života.

Velikonoce proto představují jak svátek onoho historického momentu Kristovy smrti a Vzkříšení, tak vnitřní význam, který se týká nitra člověka, jeho duchovního života, spolu s očekáváním Kristova druhého příchodu a konečného vzkříšení na konci časů.

Květná neděle

Nebe zatažené černými mraky se vyjasnilo, tisícihlavé zástupy si vedly svého Krále a Mesiáše do hlavního města. Apoštolové tehdy soudili, že z lidí nadobro vyprchala veškerá nenávist. Za neustálého volání slávy nadšených davů tak vstoupil Kristus do Jeruzaléma. Nikdo kromě jeho samotného netušil, že za pět dní jej bude opouštět s křížem na ramenou za proklínání lůzy zfanatizované židovskými "elitami" .

Právě tuto chvíli si dnes, na Květnou neděli, připomínáme. Symboly květné neděle jsou palmové ratolesti (připomínají vítězství), olivové ratolesti (znamenají milosrdenství a pokoj zvěstovaný anděly o Vánocích lidem dobré vůle), a naše kočičky, které symbolizují probouzejíci se život.

Jen několik dní po tomto triumfálním příchodu do Jeruzaléma byl Ježíš Kristus zrazen Jidášem, lapen, souzen, bičován, tupen a nakonec ukřižován. Po svém sestupu do podsvětí vstal třetího dne z mrtvých. Příběh alespoň v jeho vnějších hrubých obrysech zná snad ještě dodnes každý.

Pohanský původ Velikonoc?

Dnes je velmi populární spojovat Velikonoce s údajnými tradicemi našich pohanských prapředků. Šíření takovýchto myšlenek je motivováno buďto útokem na křesťanství, jeho základy a tradice, nebo jakousi naivní romantikou spojovanou se slovanským, germánským, případně keltským dávnověkem. Dokonce se říká, že sama Církev přijala slavení Velikonoc teprve v 6. století, kdy se jednoduše vzaly pohanské oslavy "jara a plodnosti" a přidala se k nim také oslava Kristova vzkříšení, aby se lidem příliš nehýbalo se "zaběhanými" termíny oslav.

Tato hypotéza předpokládá, že šiřitelé křesťanské víry naroubovali Velikonoce na zvyklosti pohanských kmenů žijících v Evropě na sever od Středomoří a teprve poté vlastně stanovili jejich časové určení. To by odpovídalo právě tomu 6. století, případně ještě pozdějším dobám.

Jenomže doklady, které se dochovaly, hovoří úplně jinak – a zcela jasně. Křesťané slavili Velikonoce již v prvních staletích po Kristu. A byl to pro ně svátek velmi důležitý – stejně jako dnes. Pro pochopení hlubších souvislostí se však nemůžeme vyhnout „židovským Velikonocím“ – pesachu.

Pesach

Ten má svůj počátek v nomádském svátku. Krev beránka, rozetřená po veřejích, měla ochránit obyvatele domu před Ničitelem. V židovské tradici je pak tím, kdo prochází lidem a ušetří domy svého národa, sám Hospodin. K tomuto pojetí svátku se však připojuje i pojetí druhé, nám povědomější – Pesach je spojen s oslavou odchodu (exodu) Izraele z Egypta, který je připomínkou vysvobození Vyvoleného národa z otroctví.

A zde je právě časové ukotvení skutečných Velikonoc – nikoli ve slavnostech evropských pohanských kultur, nýbrž v židovských svátcích. Ježíš Kristus zemřel v blízkosti židovského svátku Pesachu, a to 14. (podle janovské tradice), nebo 15. nisanu (podle synoptické tradice). Velikonoční rozměr Ježíšovy smrti ovlivnil velmi záhy křesťanské vnímání této spásné události a o symbolech spojených s Pesachem (beránek, nekvašené chleby) se píše již v listech svatého Pavla, tedy krátce po roce 50, necelých 20 let po Ježíšově smrti:

Vyčistěte kvas starý, abyste byli těstem novým, jelikož jste přesní; vždyť i náš beránek velikonoční jest obětován, (totiž) Kristus. Proto slavme hody nikoli s kvasem starým, ani s kvasem špatnosti a nešlechetnosti, nýbrž s přesnicemi upřímnosti a pravdy. (1Kor 5, 7-8)

Tento verš jako úplně první dokládá křesťanskou povahu Velikonoc od samého počátku. Také v janovských spisech je na více místech přítomno velikonoční téma (například motiv Krista jako beránka). Hned dalším důkazem slavení Velikonoc od počátků Církve jsou doložené spory o přesné datování oslavy Vzkříšení probíhající již od 2. století. Vše bylo jednoznačně upřesněno roku 325 na nicejském koncilu a platí to dodnes. Tedy žádné roubování na pohanské zvyklosti v pozdějších dobách misionáři.

Velikonoce jsou tedy za dveřmi

Velikonoce jsou již dvě tisíciletí jednoznačně křesťanským svátkem. Z toho však současně vyplývá, že jsou svátkem všech Čechů, Moravanů a Slezanů; a nejen jich – všech Evropanů a v kontextu Kristovy vykupitelské oběti i všech lidí na světě.

Současná praxe jejich slavení navazuje na prastaré kořeny a na způsoby, jak jakými je slavili první křesťané. Není tedy důvod tuto praxi odmítat a už vůbec ne mystifikovat odkazem jejich domněle pohanský původ. Lidové obyčeje byly k Velikonocům postupně připojeny, nikoli naopak - to, že jsou dnes v mnoha případech tím jediným, co z Velikonoc zpohanštělým lidem zbylo, je věc jiná. Ve skutečnosti jsou naprosto nepodstatné proti ústřednímu bodu největších svátků v roce.

Vstupme nyní do Svatého týdne a projděme jím tak, abychom na jeho konci prožili duchovní znovuzrození. Můžeme tak změnit celou svoji budoucnost.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.