Soudkyně měla údajně své rozhodnutí, že krádež prezidentské standarty ze střechy Pražského hradu není výtržnictví, nýbrž pouhá recese, zdůvodnit mj. tím, že rozhodující je povaha jednání, a nikoli místo, kde se čin odehrál.

To ale je blbost – když bude vášnivý sportovní střelec střílet na střelnici na holuby (na trap), nic se neděje (to místo je k tomu určeno); když bude stejný občan vášnivě střílet na holuby na Staroměstském náměstí, bude zadržen policií (to místo k tomu není určeno). Povaha jednání je v uvedených příkladech vždy stejná – místa různá. Tedy i různé následky. Vždy záleží též na místě, kde se čin stal.

Další intelektuální perlou je tvrzení, že soud je toho názoru, že obžalovaní s ohledem na skutkové okolnosti případu neměli v úmyslu komukoli cokoli odcizit či způsobit někomu škodu, základním a prvořadým úmyslem bylo tuto standartu sejmout a vyměnit za červené trenky, subjektivní stránka daného trestného činu nebyla naplněna.