V samém začátku neměly Spojené státy zahraniční politiku, a když to trochu zjednoduším, tak doktrína prezidenta Monroe znamenala, že evropské mocnosti nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu, čímž prezident Monroe sdělil světu, že do krvavé lázně, kterou připravili indiánským kmenům, Evropě nic není. Tato genocida je v zájmu Boha a šíření demokracie v zájmu Spojených států. Podle této teorie zdokonalené prezidentem Wilsonem má evropský lid nárok na podobnou demokracii.

Jak napsal ve své knize Umění diplomacie Henry Kissinger, je to počátek křižáckých výprav pod praporem demokracie a svobody podle amerického vzoru. Wilson neuznával silovou rovnováhu mezi evropskými státy, které tvořily určité mocenské pakty. Tuto vyváženost mezi silnými státy vnímal prezident Roosevelt jako silně pragmatický, politicko-diplomatický aspekt. Když to zobecníme, tak se to, co se dělo na území Spojených států, dělo v zájmu Ameriky a ve jménu Boha. Spojené státy se poprvé zapojily do zahraniční politiky za prezidenta Wilsona a to na konci 1. světové války. Prezident Wilson jako vývozce demokracie zahájil tuto etapu zahraniční politiky. Ta se Spojeným státům tak zalíbila, že ji již nikdy neopustily. Výjimkou byla Velká hospodářská krize a druhá světová válka, když v čele Spojených států stanul autoritativní prezident F. D. Roosevelt. Už dříve francouzský kardinál Richelieu, velice úspěšný ministr zahraničí za Ludvíka XIII., prezentoval názor, že cíl světí prostředky.

Když se nyní podíváme na Spojené státy, tak jsou výsledkem vývozu pseudodemokracie, zejména za George Bushe ml. a Baracka Obamy, miliony mrtvých po celém světě.