Vzhledem k tomu, že moje vysvětlování nakonec probíhalo formou krátkých, stále přerušovaných, výpovědí, chtěla bych veřejnosti objasnit, co jsem vlastně chtěla sdělit; z daného vystoupení to skutečně nemohla pochopit.

Z odborného hlediska jde o téma zajímavé z mnoha důvodů. Především je to sama otázka lustrací, kde je evidentní, že žaloby lidí, kteří byli označeni za spolupracovníky StB, u soudů neprocházejí (jak v Čechách tak na Slovensku).. Soudy opakovaně konstatují, na základě obdobné žaloby, jakou podal pan Babiš na Ústav paměti národa, že předložené dokumenty (případně svědci) nedokládají v dostatečné míře skutečnost, že by dotyčný vědomě spolupracoval s StB. Rozhodnutí soudů jsou důležitá, byť se mohou dostávat do důkazní nouze, protože právě procedura nezávislého soudního rozhodnutí naplňuje skutečný rozchod s minulostí, nikoli jakýsi akt msty.

Druhým zajímavým problémem je, že se zde politici snaží vytvořit dojem, že rozhodnutí zahraničního soudu (zdůrazňuji, nejde o trestní řízení) by mělo zásadním způsobem ovlivňovat politickou scénu v České republice a novináři si tento diskurs nechávají vnutit. To je ale přání právě politiků, aby společnost přejímala jejich vidění světa. Rozhodnutí nijak nesouvisí s procedurou jmenování či odvolání ministra či s podmínkami na jeho jmenování. To je z politologického hlediska důležité. Samozřejmě současné rozhodnutí je pro pana Babiše i pro celou koalici příznivé z hlediska oslovení veřejnosti, opozici se z téhož důvodu nelíbí. Mohlo by se to stát záminkou rozkolu v koalici, ale takovou záminkou v zásadě může být cokoli. Na to nemusí být člověk politolog, aby k tomuto závěru došel a nevidím důvod, proč o tom s politologem hovořit.