Co přinášela tato „vymoženost“? Nic kladného, jak zaměstnancům, tak podnikatelům.

Zaměstnanci trpěli svými neduhy a podnikatelé riziky z rozšíření infekce a ztrátou pracovního výkonu. Někdy dokonce nutili nemocné zaměstnance, aby si vzali dovolenou.

Žijeme v tzv. mírném pásmu, čili v té části zeměkoule, která je nejpříznivější pro život. Přesto, při ranním hodinovém dojíždění, což je někdy spíše podprůměr, pomyslně člověk překračuje 2 teplotní pásma. Jako by jel třeba z Helsinek do Říma.
Průměrná skutečná pracovní doba, někde okolo 9.5hod, je trávena většinou ne tepelně komfortním prostředí, průvany, v zimě někdy nedovytápěné a v létě neodvětratelné místnosti. V řadě fabrik pak inhalace škodlivých výparů, zvedání nevhodných břemen, sezení na nepříliš vhodných židlích, dlouhá monotónní práce a mnohdy prakticky neexistující možnost aspoň částečné regenerace, mnohdy odbývaná strava, hluk, stres, někdy i absence slunečního světla…

Čili řada chorob, jde na vrub zaměstnavatelů, to je objektivní fakt, ne házení bláta. Karence těmto negativům jen napomáhala, na podnikatele nebyl tlak, zlepšovat pracovní prostředí.
Připomenuto jazykem liberální ekonomie, bez toho tlaku se pokřivuje tržní prostředí.

Zaměstnanci byli postihováni nejen v práci, ale při své přecházené nemoci, nejen že mnohdy i nakazili další členy své rodiny, ale navíc je, a i sebe, deptali je nevrlostí, která nemocný a oslabený organismus logicky provází.