Po zadání slov Václav Havel zemřel stačil počítači stejný zlomek sekundy na mnohem vyšší nabídku: počet odkazů stoupl na 4 110 000.

Nedivím se tomu, že smrt tohoto velkého muže malé české politiky zaujala tolik autorů. Jen mne mrzí, že mu přinejmenším stejnou pozornost nevěnovali po celou tu dobu, kdy byl s námi. A nemohu se ubránit pocitu, že vysvětlení je prosté: teprve teď přišel ten správný okamžik začátku vytváření legendy, protože teprve teď se jejímu obsahu nemůže hlavní hrdina účinně bránit. S překvapením a rozpaky sleduji účastné projevy těch, kteří Havlovi dlouhá léta nemohli přijít na jméno a jeho stoupencům vytvořili ghetto pravdoláskařů. Ghetto pro nepraktické moralisty, jejichž nároky zdržují pracovité soudruhy nové doby od hromadění moci a peněz. Pro účel světící prostředky je totiž lež mladá a krásná, zatímco stará pravda působí neprakticky ošuntěle. A láska? Snad jen k sobě samému, ale tak to Václav Havel určitě nikdy nemyslel.

„Vaclav Havel zemrel“, blikla mi v mobilu esemeska, už ani intelektuálové se totiž diakritikou při užívání mobilů nezdržují, a mně se v tentýž okamžik rozjela hlavou rozmanitá změť vzpomínek, z nichž mnohé se vracejí, některé velmi osobní. Na listopad roku 1989, stávku na filozofické fakultě, na studenty poměrně neprakticky orientovaných oborů snad až dokonalou manufakturní výrobu plakátů Havel na Hrad. Havlovu návštěvu téže fakulty rok poté, včetně podlézavě přisunutého popelníku, s odstupem času se studem – nejen proto, že kouření panu prezidentovi skutečně nesvědčilo, ale zejména proto, že stejná pravidla mají platit pro každého, nejen pro některé. Hovory v Lánech, které jsem měl tu čest pro Český rozhlas bezmála dva roky spolumoderovat a jejich hosty, z nichž v paměti utkvěli zejména dva: Havlem oblíbený Josef Lux a… Václav Klaus, který nezklamal už tím, že dorazil se zpožděním, pana prezidenta notně, i když vlastně zbytečně znervózňujícím. Nemohu nezmínit Havlovu podporu Oku nad Prahou Jana Kaplického, ačkoli k pietě řízené z nejvyšších míst se jaksi nehodí. Přímo před očima mám poslední setkání před několika týdny, na premiéře dokumentárního filmu Josefa Císařovského Muž s dýmkou, filmového portrétu otce Madeleine Albrigtové, kde jsem si také poprvé uvědomil, jak fyzická schránka Václava Havla nezadržitelně chřadne.

Člověk je smrtelný, s tím se nedá nic dělat. Nesmrtelnosti drtivá většina z nás dosáhne skrze vlastní děti a děti jejich dětí. Jsou ale profese, které skutečným osobnostem nabízejí bonus navíc. Nesmrtelnost skrze jejich dílo. K takovým osobnostem Václav Havel po právu náleží. Například jeho eseje z 80. let minulého století používám ve své praxi vysokoškolského učitele jako typické příklady žánru, dokonale zvládnuté formy, a stále znovu a znovu mne přitom překvapuje, jak jejich obsah dokáže oslovit i generaci, která zná předlistopadové Československo jen z vyprávění.