Tento grandiózní prohřešek komentoval předseda vlády Fiala asi takto: Pokud by si nebyl jist, že to bylo náhodné, určitě by z toho udělal „závěry“. Zatím mu dal žlutou kartu. Piráti chtějí demisi. V intencích jejich ideologie je to neodpustitelný čin. Nejedlý měl vazby na Rusko, nějakou dobu tam pobýval a podnikal. Takový člověk je toxický a je nepřijatelné na něho jen pohledět, natož si v hospodě povídat pět hodin. Na první pohled pro normálního člověka je taková reakce nepředstavitelná. Copak se ministr spravedlnosti nemůže setkat s člověkem, s kterým dříve jednal a znal se s ním?

Celá tato mediální a politická kampaň je typickým projevem nedůvěry ve vlastní lidi, prostředí špehování a donašečství, vazalství nesamostatných lidí. Implikuje to totalitní režim padesátých let, v kterém nesměl významný komunista ani pohlédnout na „třídního nepřítele“, už vůbec ne se s ním setkat. Nicméně si myslím, že i tenkrát si správný komunista takové jednání „obhájil“ před nadřízenými. Dnes, jak vidět, má s obhajobou ekvivalentní subjekt potíže.

Jak se chovají svobodní lidé, a jak loutky?

Normální lidé v normální vládě jsou svobodní a suverénní. Pokud by se to událo ještě v dobách svobody, předseda vlády by se asi takového subjektu zeptal, o čem hovořil s tímto člověkem a proč to dělal. Tím by to skončilo. Určitě v tom hrála roli náhoda, a protože se oba aktéři znali z předchozí činnosti, pětihodinový rozhovor lze vysvětlit jako přátelské posezení, v kterém se ministr věnoval i jiným lidem. Je důkazem ubohosti, že se tomu připisuje něco jiného.