Původní rozdělení a zarovnávání příkopů

Naše civilizace prožila mnoho revolučních změn, které vždy přinesly zarovnávání příkopů starých, vznik nových a také neustálou neschopnost se přeorientovat v měnícím se světě. Rozdělení na levici a pravici nás provází po celé dvacáté století, ale s novým tisíciletím se začíná objevovat rozdělení nové. Rozdělení přichází obvykle s novou ideologií, která se stává dominantní. Ale ještě před tím vzniká nějaká nová situace, na kterou ideologie reaguje. Kdysi to bylo rozdělení třídní vzniklé z rozdílu v materiálních prostředcích lidí. Dnes se tento příkop zarovnává, přestože úplně zarovnán není, skupiny na obou březích se už nějak opotřebovaly stálými boji o přerozdělování materiálních prostředků, zavedly si pravidla a vědí už, co si v tomto souboji mohou dovolit. V tom hraje též roli zkušenost komunistického režimu, který ukázal, že společnost materiální rovnosti je neuskutečnitelná, že nějaká nerovnost je přirozená a nutná pro materiální rozvoj a blahobyt.

Dnes nastává civilizační zlom způsobený globalizací. Technické prostředky dovolují snadnější komunikaci a cestování, taktéž doprava bez překážek může dnes zajistit světový obchod. Nová generace vychovaná v tomto prostředí se chová jinak, odložila staré hodnoty a přijala nové. Moc se přesunula od států k anonymním globálním korporacím a bankám, opravdové mocné nelze volat k zodpovědnosti, neboť se nenachází v dosahu pravomoci demokraticky zvolených orgánů. Občané jsou znechuceni politikou, protože nemohou prosadit svoje zájmy. Obviňují kdekoho, ale ti, kteří mohou za základní problémy, nesedí nikde v dosahu institucí státu ani občanů samotných. Výkon povinností státu k občanovi se stává stále více nemožným. A tak se projevuje pomalu rozdělení na ty, kterým tento stav vyhovuje, stále tvrdí jak je vlastně stát špatný, a na ty, kteří jsou si vědomi celé situace a považují ji za omezení svých práv a svobod, z čehož vyplývá požadavek na obnovu národní sounáležitosti a kolektivní zodpovědnosti. To se nakonec zobrazí jako požadavek snížit otevřenost světu. Tyto skupiny se od sebe stále více oddělují v souladu s tím, jak se globalizace prosazuje a jak se snižují rozhodovací pravomoci státu a tím i možnost občana se účastnit procesu řízení svého osudu. A tak vzniká nový příkop, příkop mezi internacionalismem a nacionalismem. Tento příkop samozřejmě není jen otázkou rozdělení moci, ale je též způsoben přesvědčením. Nová situace potřebuje svoje apologety, aby náhodou nevznikl silný odpor, je nutno ji ukotvit ideově, vysvětlit logicky jako výhodu a zakotvit v institucích. Tak vznikly nové ideologie založené na individualismu a neomarxismu. Jednou z nich je multikulturalismus. V pozadí ovšem stojí internacionální přesvědčení jako obraz globalizace, kterou fyzicky nelze zrušit.

Vznik „pojištěného“ internacionalismu a jeho apologetů

Internacionalisté nespoléhají jen na kosmopolitní přesvědčení, které už na Západě vnucují minimálně dvěma generacím (na Východě jedné). Chtějí mít pojištěno, že se nevrátí zničující nacionalismus. Internacionalismus musí tedy být nějak fyzicky proveden, aby byl zakotven v realitě, nikoliv jen v přesvědčení lidí, které lze vždy změnit. K tomu slouží multikulturalismus vykvetlý z kulturního marxismu, jakási rovnost kultur žijících pohromadě. Opět je to marxistická rovnost nerovných, protože ani kultury si rovné přirozeně nejsou a nikdy nebudou, opět je to beznadějný a předem k neúspěchu odsouzený pokus podobný komunistickému experimentu o nepřirozenou materiální rovnost. To sice všichni vědí, ale všichni to též považují za pouhou metodu jak dosáhnout beznárodního a bezkulturního Evropana. Jak bude takový tvor vypadat, jaký jazyk používat, a vůbec jakou identitu cítit, sice jasné není, představy jsou jen dekonstruktivní - rozvrátit nacionalismus. Pokud by se dal z chování současných internacionalistů odvodit nějaký plán, je to jen nějaké přežívání bez nacionalismu.

Tady je zapotřebí identifikovat, kdo jsou lidé mající nejblíže k internacionalismu (potažmo k multikulturalismu): Jsou to lidé z roztroušených menšin, kteří mají obavy, aby nebyli nějak odděleni nacionalismem nebo rasismem od většiny, nezažili nějaké ústrky proti svojí rase a náboženství. Tito lidé si přejí imigraci, přejí si, aby byli posíleni dalšími menšinami, aby se zachoval stav vysoké rozrůzněnosti a tolerance se stala nutností. Ale jsou i menšiny antropologické, třeba homosexuálové nebo i tělesně postižení lidé, kteří vyžadují toleranci také a tím se stávají spojenci internacionalistů (intolerance k jedné skupině by mohla zasáhnout i ostatní).