Když se podíváte na Rusko mediálním jeho obrazem, musíte mít jasno o tom, kdo je v něm hodný, a kdo je zlý. Autokratický reálně doživotní prezident Putin zneužívá svého postavení, a masivně podporuje militaristické síly na území sousedního státu. Utlačuje, když ne rovnou vraždí, své politické odpůrce, umlčuje demokratickou opozici, to vše za zcela nepochopitelného souhlasu velké části vlastního obyvatelstva. Souhlasu vyjádřeného v nepochybně zmanipulovaných průzkumech. Evropský (neo)liberál řve, seč mu jeho genderově vyvážený slovník stačí, že tak to přeci nemůže být, a že s Rusy se nemluví, Rusy je potřeba sankcionovat, a na protest proti jejich zrůdné politice je nezbytné si po večeři přinejmenším nedat viržínko (to je totiž asi maximum, na které máme vojenskou sílu i ekonomickou vyjednávací pozici).
Že tento přístup není konstruktivní, chápe nejen zdravý rozum většinové populace, ale domnívám se, že i řada oněch kvazi liberálních křiklounů sama. Bohužel převažující diskurz je dán, a odchýlit se od něj byť jen o píď znamená být označen za rusofila, nástroj státní propagandy, nebo dokonce Putinem placeného záškodníka. Pojďme se tedy na Ruskou politiku podívat očima Evropského a spíše konzervativce (vycházím z moderního konzervatismu E. Burkeho). Uvidíme, že i když se v mnoha nešvarech shodneme, řada věcí bude jednoduše vypadat jinak. Udělat bychom to měli nejen z prosté zvědavosti, ale také proto, že existuje mnohem nebezpečnější riziko v podobě islámského terorismu, který zcela evidentně překročil hranici neorganizovaných, vnitřně rozpolcených skupin, a začíná budovat instituce, které pak použije proti nám.
Rusko je jiný svět. Je potřeba se s tím smířit. Očima i tradičního, nezženštilého, liberála, je to kultura divoká a neuchopitelná, která na jedné straně má skvělé umělce, inženýry, balet i šachisty, na straně druhé ale odmítá svobody jednotlivce, nám tak blízké. Příčinou tohoto stavu je odlišný historický vývoj a hlavně odlišná zkušenost. Důsledkem je mimo jiné to, že tak, jak vypadají Rusové a jejich politika z našeho pohledu šíleně, vypadáme my v jejich očích chaoticky. K tomu není potřeba Putinovské propagandy, fungovalo by to stejně pod kteroukoli jinou autoritou.
Rusko je zvyklé na centralizovanou a poměrně autoritativní vládu, která je pro něj tradiční. Něco podobného máme spojeno s vykořisťováním lidí, ale pro Rusy je to spíše záruka jistoty a bezpečnosti. Centrální vláda je chrání před zlovůlí, kterou by jinak rozpoutali nekontrolovatelní místní vládci a oligarchové. Zajišťuje také elementární (byť z našeho pohledu velmi chudou) míru sociálního zabezpečení. Období, kdy tento druh vládnutí byl vystřídán něčím bližším Evropskému liberálnímu pojetí, ať to byla epizoda po pádu Romanovců, nebo vláda Borise Jelcina, když vezmeme epizody 20. století, jsou ztělesněním úpadku, chaosu a anarchie. Kdybychom se podívali do klasické Ruské literatury, zjistili bychom, že tyto obavy jsou ale mnohem starší, a že jsou velmi hluboce zakořeněny. Pokud právě tyto formu podporuje Evropa a to, co Rusové označují za „západ“, nemůžeme se divit, že jsme pro ně symbolem úpadku, a že se před námi mají tendence chránit a vymezovat.
Partnerem pro Rusy není ten, kdo pěstuje, slovy kancléřky Merkelové „měkkou sílu“, ale ten, kdo je schopen ukázat sílu skutečnou. Je zde ale velký rozdíl mezi tím, když partner ukáže sílu, a tím, když Rusy skutečně ohrožuje. Z toho plyne pro řadu současných politiků i médií zcela nepochopitelná strategie nesankcionovat, ale současně ukázat zbraně. Otevřený prostor pro debatu, ruku v ruce s potenciálem sebevědomého partnera (srovnejte toto se stavem, kdy se jich úzkostně bojíme, a současně patláme protestní komuniké). Takový přístup je plně vnitřně koherentní s ruskou představou o vyjednávání, a i když v dílčích věcech se nemusíme shodnout, tak je to cesta ke komunikaci na bázi vzájemného respektu. Zároveň je potřeba ukázat, že to, co pro ruské partnery přináší chaos, tj. svobody a práva jednotlivců, jsou pro nás existenční zásady, ze kterých nechceme a neumíme slevit. Na našem vlastním území, ne na jejich. Rusové se totiž nezmění, ale to neznamená, že s nimi neexistuje společná řeč.
Zjednodušení, kterých se dopouštíme vůči Rusku, naneštěstí platí i pro Ukrajinu. V očích Evropských médií (a tím i politiků) je to země s ideální demokracií, kterou pozvolna kolonizuje obři soused. To je ale nesmysl. Ukrajina je historicky rozdělená, a zatímco část by demokracii Evropského charakteru ruku v ruce se vstupem do EU asi opravdu uvítala, pro jinou část by to byla noční můra, a to z výše uvedených důvodů. Soukromé armády, které živí někteří tamější oligarchové jsou pak z pohledu Evropy roztomilými dobrovolnickými bataliony, z pohledu Rusů oživlou hrůzou, a to na základě jejich vlastní historické zkušenosti.
Pokud jste mne dočetli až sem, možná si říkáte, že výše popsaný stav je výplodem dalšího Putinova agenta či naivního spojence. Ani jedno, a ani druhé. Společnou řeč bychom hledat měli, přes zjevné rozdíly v zájmech i v základních společenských hodnotách. Riziko Islamismu je totiž obrovské, a je tím, co nás spojuje. Jeho současný projev, tj. „Islámský stát“, asi není bezprostředním zničujícím nepřítelem, může jít ale o předvoj něčeho, co přijde po něm. A toto riziko ohrožuje jak nás, tak i Rusy doslova na životě.
Sečteno a podtrženo, náš postoj k Rusku potřebuje přehodnotit ve svých základech. A to v zájmu nejen nás, ale celé západní civilizace, jejich hodnot. Jejich zachování předpokládá zachování i těch Ruských, neboť heslo EU - spojení v rozmanitosti - by mělo platit jak dovnitř, tak i navenek. Jedině tak totiž dokážeme porazit sílu, která je vzhledem k nám, i k Rusům, diametrálně odlišná.
Autor je Firemní sociolog
www.firemni-sociolog.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
