Vánoce se starými filmy – už jsme si zvykli, a jsou skvělé. Třeba ta Adéla, která ještě nevečeřela. Utěšuje naivitou pradědečků, kteří znali Ameriku z ohmataných sešitů s Nickem Carterem. Nebo z mayovek, kde nad každým zlem zvítězí Olda Šetrný (jestli si to jméno správně pamatuju). Obraz cizí naivity je důležitou součástí duševní hygieny. Jsme chytřejší než ti pytlíci, co na všechno naletí. Kéž by nám to vydrželo i po závěrečných titulcích!

Bohužel, nevydrží. Proto stojí za to připomenout, že je tu i daleko starší zpráva o amerikánském způsobu života. Je obsažená ve svědectví mladého francouzského právníka Alexise de Tocquevilla, který našel v amerických obcích a městech z let 1831-2 doklady „blízkého, nezadržitelného a všeobecného nástupu demokracie ve světě“. Viděl je čistýma očima toho, kdo něco spatřil poprvé. Ta zpráva je živá dodnes, i když demokracie leckde dodýchává.

Před třiceti lety jsme vstoupili ze dne na den do „amerického snu“ i my tady. Lákalo bohatství symbolizované proudy obrovitých bouráků, které stavěly jen v kině nebo u okénka s mcdonaldovým karbanátkem. Svobodu představovaly nekonečné dálky, džíny a rachot rockových kapel. A banány? Ty mohly být za pětník a bez fronty, že o tom vůbec mluvíme. Nevím, proč se mi zafixovaly zrovna ty banány...

Český překlad Tocquevillovy práce o prvotním amerikánském způsobu života je mimochodem další neopominutelné dílo, které u nás vyšlo s podporou Francouzské republiky (podobně jako Kapitál pro 21. století od Thomase Pikettyho). Autor v něm shrnul představu, „proč lze jednoznačně tvrdit, že ve Spojených státech vládne lid“, do několika vět:

„Ty, kdo tvoří zákony, i ty, kdo je provádějí, jmenuje v Americe lid; on také sestavuje poroty, které porušení zákona trestají. Instituce jsou demokratické nejen svým principem, ale také tím, jak se rozvíjejí. Lid jmenuje své zástupce přímo a zpravidla je vybírá každoročně, aby je tak úplněji udržoval v závislosti na sobě. Lid tedy opravdu vládne /.../.