Zbyněk Fiala: Ano, teď jde o všechno

Jeden blackout máme šťastně za sebou, ale co bude dál, nikdo neví. Co je pád mladé ženy si dovedeme představit, ale co je pád fázového vodiče, o kterém se mluví v souvislosti s českým zhasnutím, to zatím nebylo podrobně vysvětleno. Drát se protáhl horkem a přetížením, až spadnul na zem? Nebo se ze stejných příčin přepálil v některém ze spojů, které se dále zahřívají ještě přechodovým odporem? V Kalifornii se přetížené elektrické vedení natolik pronáší, že rozpálené dráty zapálí les. Zanechme odporných odborností, tlustoproud je věda, do které se těžko proniká. Spokojme se s tím, že horko u toho bylo, a pokud za to vedra mohly, může se to opakovat.

Vedra a sucho však škodí energetice i jinak. Tepelné elektrárny se musí chladit a potřebují k tomu vodu. Potřebují ji i ty, které se chladí chladicími věžemi - a vypouštějí naše zesláblé řeky do atmosféry. Když voda není nebo je moc teplá, musí se elektrárna vypnout i bez blackoutu. Loni to prožívaly francouzské jaderky. Letos bylo vedro všude, takže kalendář podobných událostí může být pestrý.

Žádné zprávy o nucených omezeních provozu českých elektráren zatím nebyly, hlavně proto, že něco takového se hlásí jen když je opravdu zle. Pokud však jde o samotné sucho a nedostatek vody pro nejrůznější použití, zle už bychom měli.

V porovnání s dlouhodobými červnovými průměry se průtoky českých řek pohybovaly nejčastěji v rozmezí od 15 do 55 procent, konstatuje Český hydrometeorologický úřad na stránkách věnovaných monitoringu sucha. Zkuste si vychutnat onen patnáctiprocentní zbytek dlouhým pohledem na půllitr, ve kterém už na začátku večera setrvávají jen nedoplnitelné dva prsty piva.

Mimořádné sucho se vyskytuje lokálně především ve středních, východních a západních Ćechách, na jižní a střední Moravě, vypočítává úřad. Pomalu by stačilo informovat jen o tom, kde sucho není…

Mám svoje měřidlo půdního sucha, koupil jsem je za pár korun v zahrádkářských potřebách, ale čutnutí do záhonku ukazuje, že to byly vyhozené peníze. Tady není co měřit. V sudu s dešťovkou mám poslední konev pro jahody a rajčata, pro nic jiného nezbyde.

Ve chvíli, kdy to píšu na Příbramsku, kam si pravidelně v létě jezdím dobít baterky, cvrnklo pár kapek deště do listů v keřích pod okny. Předpovědi vyhrožují zničujícími lijáky a bouřkami, ale jen v Beskydech. Odtud je do Brd daleko. To se samozřejmě může změnit. Až se budeme topit my, bude zase zvadlá a hnědavá Morava. Nic lepšího na výběr není, ale to jsme přece chtěli. Nenecháme se zbláznit nějakými klimatickými teplouši.

Sucho a povodně. Vzpomínám na vyprahlý Texas, když čtu, jak v řece Guadalupe, ve které toho normálně neteče o moc víc než ve Vltavě v Českých Budějovicích, vylétla během hodin hladina o osm metrů výše. To by Budvar přiblížilo Praze.

Guadalupe je obklopena strmými břehy. Kamenité dno valí všechnu spadlou vodu kupředu. Koho dostihla vodní stěna, ten nemohl uniknout. Proto jsou ztráty na životech tak vysoké. Ani poslední číslo 82 obětí nemusí být konečné.

Zažil jsem tu hrozbu, když jsme natáčeli přírodopisný dokument o jedné z nejstarších řek světa v pouštích centrální Austrálie. Řeka Finke bývala svědkem milionů let zašlých časů tropické hojnosti. Dokazuje to svým hlubokým korytem, které je v kolmých březích vyryté až na hladké skalní podloží. Čím? Když jsme natáčeli, nebyla v něm ani kapka.

Setmělou oblohu však zakrývala těžká mračna, a já jsem se jich bál, opravdu, hrozně. V turistických průvodcích jsou popsána varování, že když spadne první kapka, může už být pozdě. Nad horizontem déšť spustí dřív a voda pak valí rychlostí jedoucího auta. Tak rychle se z těch desetimetrových koryt nevyškrábete. Natož s kamerou a všemi těmi filmařskými krámy.

Nakonec začalo pršet až v noci, kdy už jsme byli v hotelu v Alice Springs. To, čemu jsme utekli, jsme mohli ráno sledovat na místní říčce Todd. Předtím byla prázdná celá desetiletí. Místní si každoročně připomínali, že je to řeka, aspoň recesistickým vodáckým závodem, kdy plavec běží po písčitém a kamenitém dně a nese kánoi na ramenou. Teď však pod zbytečným můstkem burácela běsnící voda, která nás nemusela pustit zpátky, až se ho pokusíme přejít.

Po deštích se poušť zazelenala dokonce i v okolí ikonické skály Uluru, jak dokládá fotka z mého archivu.

Není to tak lepší?

Jistě, kdyby to vydrželo. Jenže ono to nevydrží a my si musíme zvykat na sled sucha, povodní a hurikánů. Proč? Oteplování klimatu znamená, že ve hře je mnohem více energie. A byli jsme to my, kdo vypustil ty mocné síly, které teď cloumají naší atmosférou.

Zrovna to rozebírají na Bloombergu, tak si přečtěme, co říkají autority.

V důsledku globálního oteplování atmosféra může pojmout více vlhkosti. S každým nárůstem teploty o 1 °C se do vzduchu vejde o 7 % více vody. Tento jev je tak dobře prozkoumán, že má dokonce svůj vlastní vzorec: Clausius-Clapeyronova rovnice, která se používá k výpočtu nasycení tlaku vodní páry v závislosti na teplotě, vysvětlil Ryan Truchelut, prezident komerční meteorologické služby WeatherTiger.

To však podle tohoto zdroje není jediný faktor, který přispívá k suchu a povodním. Vyšší teploty vedou k většímu odpařování, zejména nad oceánem. Oceány vypařují více vlhkosti do teplejšího vzduchu, a tato vlhkost zvyšuje nejen množství srážek, ale přispívá i k silnějším bouřím.

Texaské povodně byly podle Národní meteorologické služby ještě umocněny vlhkostí proudící na sever od zbytků tropické bouře Barry, která před týdnem zasáhla východní pobřeží Mexika. A situaci ještě zhoršilo texaské sucho, protože suchá půda je méně schopná absorbovat vodu. Před bouří se nacházelo téměř 90 % okresu Kerr County v extrémním nebo výjimečném suchu – dvou nejvyšších kategoriích pětistupňové stupnice Drought Monitor. „Do vyschlé půdy se nedostane nic,“ řekl Truchelut.

To zní varovně, když si uvědomíme, jaké rekordní teploty vládnou u nás za humny, ve Středozemním moři. Když to foukne odsud, bude to síla.

Ale snad i v té Americe si někdo přečte, že zločiny proti klimatu nezůstanou nepotrestány. Byť to obyčejně chytí i ten, kdo za ně opravdu nemůže. Na druhou stanu, kdo klima nebrání, ten za jeho zlobu může.

Americké výzkumy veřejného mínění, které se vedou systematicky na Yale University, ukazují, že ani výše vzdělání nedokáže předpovědět, jaké názory na ochranu klimatu bude daná osoba zastávat. Stejně málo vypovídá rozdělení podle pohlaví, věku nebo velikosti bydliště. Nejdůležitější je politická příchylnost. Republikáni a Demokraté myslí jinak.

Píše o tom Naomi Kleinová ve své klíčové knize Tohle mění všechno (This changes everything). Nepopírá, že souboj o klima je zároveň soubojem s kapitalismem. V tom by se shodla s Václavem Klausem, ona si jen přeje jiného vítěze než on. Kleinová o tom psala před více než deseti lety, a tak můžeme sledovat, jak to vznikalo.

Hnutí popírající změnu klimatu je poseto postavami, které se kroutí do podobných intelektuálních uzlů. Fred Singer, který vyvíjel raketové technologie pro americkou armádu, slyší v regulaci emisí zkreslenou ozvěnu komunismu, proti kterému bojoval během studené války.

V podobném duchu se vyjadřuje i bývalý český prezident Václav Klaus, který v době, kdy byl ještě hlavou státu, vystoupil na klimatické konferenci Heartlandu. Pro Klause, jehož kariéra začala za komunistické vlády, se zdá, že změna klimatu vyvolala plnohodnotný návrat studené války. Srovnává pokusy zabránit globálnímu oteplování s "ambicemi komunistických centrálních plánovačů kontrolovat celou společnost“.

Tohle je pasáž o těch sociologických výzkumech na Yale University:

Výzkumníci z Yale Univerzity vysvětlují, že lidé se silně "rovnostářskými" a "komunitárními" světonázory (vyznačujícími se sklonem ke kolektivní akci a sociální spravedlnosti, obavami z nerovnosti a podezřívavostí vůči moci korporací) v drtivé většině přijímají vědecký konsensus ohledně změny klimatu.

Naopak lidé se silnými "hierarchickými" a "individualistickými" světonázory (vyznačujícími se odporem vůči vládní pomoci chudým a menšinám, silnou podporou průmyslu a přesvědčením, že všichni do značné míry dostáváme to, co si zasloužíme) v drtivé většině odmítají vědecký konsensus.

Je zřejmé, že ideologie odmítačů je obdivuhodný výrobek největších korporací, které stojí za Republikánskou stranou.

Studie Rileyho Dunlapa a politologa Petera Jacquese z roku 2013 zjistila, že pozoruhodných 72 procent knih popírajících klima, většinou publikovaných od 90. let, bylo spojeno s pravicovými mozkovými trusty, což je číslo, které se zvyšuje na 87 procent, pokud se vyloučí knihy vydané vlastním nákladem (což je stále častější).

Mnohé z těchto institucí byly vytvořeny koncem 60. a začátkem 70. let., když se americké podnikatelské elity obávaly, že se veřejné mínění nebezpečně obrací proti kapitalismu, a když ne k socialismu, tak k agresivnímu keynesiánství.

V reakci na to zahájili kontrarevoluci, bohatě financované intelektuální hnutí, které tvrdilo, že chamtivost a neomezená honba za ziskem nejsou nic, za co by se měli omlouvat, a nabízí největší naději na lidskou emancipaci, jakou kdy svět poznal.

Pod tímto praporem bojovali za takové politiky, jako jsou daňové škrty, dohody o volném obchodu nebo dražby klíčových státních aktiv od telefonů přes energii až po vodu – balíček známý ve většině světa jako "neoliberalismus".

Vztah ke klimatu tedy není neutrální. Ani k té energetice, kde ostatně horko působí proti těm, kdo ho způsobili. Všude je to boj o moc a o svobodu. O svobodu obvykle bojují bezmocní a nesvobodní. A mocní to konečně chápou, proto říkají, že „teď jde o všechno“.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele