Jaderná energetika je dnes prostě nepřijatelně drahá, a pokud se náklady pokusíme hodit na někoho jiného, vzniká problém závislosti. To jsou dvě úvahy, které stojí v pozadí čerstvého rozhodnutí britské vlády, že prozatím odloží souhlas se stavbou jaderné elektrárny nové generace, jejíž dva bloky EPR mají dávat 3,2 GW instalovaného výkonu.

Pokud jde o samotné investiční náklady, britská vláda za premiéra Davida Camerona našla řešení jak zemi odlehčit. Financování měla převzít ze dvou třetin státní francouzská EDF, která bude zároveň generálním dodavatelem, a z třetiny státní čínská CNG. Čínský podíl ve výši 6 miliard liber byl klíčovým bodem hospodářských jednání za letoční návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Londýně. Tvořil desetinu z dohodnutých investic za 60 miliard liber, a to byl taky ten pravý důvod, proč prezidenta povozili v královnině zlatém kočáře.

EDF se pro účast na projektu definitivně rozhodla až ve čtvrtek, a to ještě slabou většinou pouhých tří hlasů ve správní radě, když na poslední chvíli rezignoval finanční ředitel, který nechce být u toho, až to firmu položí. Britská vláda předtím ohlásila, že čeká na rozhodnutí Francouzů, ale když k němu došlo, překvapivě couvla zase premiérka Theresa May. To natolik vzrušilo nového britského ministra financí, kterým je Jim O´Neil, bývalý hlavní ekonom od Goldman Sachs, že začal mluvit o rezignaci.

Francouzský prezident Francois Hollande okamžitě telefonuje do Londýna, Číňané jsou zděšeni a v Británii se znovu rozebíhá debata, zda nejsou k dispozici lepší řešení, než stále dražší jaderná energie. A v tom je zdroj všech problémů. Vedle obrovských investičních nákladů Hinckley Point ve výši 18 miliard liber je třeba počítat také s náklady britských vládních garancí na výkupní cenu elektřiny (contract for difference). Tu chce britská vláda doplácet na 92,5 libry za MWh, skoro trojnásobek současné ceny z Pražské energetické burzy.

Tato cena je zaručena po dobu 35 let a s indexací podle inflace. Podle zprávy britského kontrolního úřadu National Audit Office z března letošního roku je tak třeba počítat s celkovými náklady pro britského spotřebitele na úrovni 29,7 miliardy liber. To však bylo před brexitem a před prudkým oslabením libry, které následovalo a které to všechno dále prodraží.