Zbyněk Fiala: Bankovní unie bude

Ze závěrečných vystoupení účastníků právě skončeného unijního summitu se dozvídáme, že Evropská bankovní unie by mohla vzniknout roku 2013, „ale ne na začátku“ (německá kancléřka Angela Merkelová). Cílem je umožnit účast všem zemím, které o to stojí (prezident EU Herman Van Rompuy). Tato formulace staví na hlavu úvahy českého premiéra Petra Nečase, že to bude vetovat - buď to chceme, nebo ne, ale půjde to i bez nás.

Jedná se akci eurozóny, v bankovní unii bude hlasovat jen bankovní rada Evropské centrální banky. Menší banky by měly být regulovány národním dohledem, ale kdo bude v bankovní unii, tam dostane ECB konečné právo zasáhnout kdykoliv a kdekoliv.

Kompromis mezi Francií, která chtěla stihnout vznik Evropské bankovní unie „během týdnů až měsíců“ (francouzský prezident Francois Hollande), a Německem, které je brzděno volebním kalendářem, protože v září příštího roku se obměňuje Bundestag, nakonec dostal podobu rozdělení celého procesu do dvou zakladatelských kroků. Nejprve se začne s ustavením společného regulátora, což může trvat „6 až 12 měsíců“ (prezident ECB Mario Draghi). Tím se však oddálí také nejdůležitější akce – přímá rekapitalizace španělských bank z peněz eurovalu ESM – nejspíš na podzim příštího roku. Podstatné je, že Německo kývlo na „mutualizaci dluhu“ (řešení bankovních krizí ze společných peněz), která však musí být pokryta přímými daňovými příjmy EU, nejspíš částí výnosu z daně z finančních transakcí. To by byla jistá náhražka eurobondu, který je zatím v Německu nepopulární. Do tisku unikly poznámky prezidenta Van Rompuye, který dával k do jednání úvahu, že všichni členové bankovní unie by měli podepsat vynutitelný závazek, který by se podobal podmínkám, jaké dosud platily jen pro země, kterým je poskytována evropská pomoc. Je to vedeno snahou o vyloučení černých pasažérů.

Česká obava z toho, že účast v bankovní unii znamená ztrátu kontroly nad operacemi mezi českými pobočkami a zahraničními matkami, je pokrytecká. Česká národní banka sice slíbila, že pohlídá, aby sem zahraniční matky nepodstrkovaly nějaký investiční hnůj, za který se budou hradit ztráty v Praze, nebo aby to nepřeháněly s vyvážením zisků, ale kdo se podíval do výročních zpráv bank, viděl mnohamiliardové odpisy investic do řeckých dluhopisů třeba v Komerční bance nebo ČSOB – kde by se asi vzaly? Všechny sofistikovanější obchody si přece vyhradily zahraniční centrály. O tom, že většina zisku rakouské Erste pochází z Prahy, není třeba ani psát.

Spíš se rýsuje obava, že účast v bankovní unii by usnadnila vyšetřování korupčních případů, na které ukazují miliardy MUS nebo pražského podnikatele Romana Janouška ve Švýcarsku (byť o případné spolupráci Švýcarska s Evropskou bankovní unií zatím moc nevíme). To se nepochybně řadě osob v ČR nelíbí.

Celkový odtok peněz z ČR v podobě dividend, úrokových výnosů a dalších plateb tohoto typu, v posledních letech připomíná Niagaru. Statisticky je zachycován v bilanci výnosů (v jedné části platební bilance běžného účtu). Od roku 2007 dosáhl neuvěřitelné sumy 1,34 bilionů korun, připomíná známý blogger Petr Vlk na svém serveru. Doporučuje to srovnat s obchodní bilancí, která říká, že vytrvale vyvážíme víc, než dovážíme. To znamená, že úbytek zboží si ještě těmito šílenými penězi připlácíme. To je úspěch jako bič. Doslova.

Cituji z http://vlkovobloguje.wordpress.com/2012/10/19/statni-dluhy/ :

„Za pouhých 5 let odtekla z ČR těžko uvěřitelná částka – 1,34 BILIONU Kč. Je jen náhoda, že tento masový odliv začal za vlád, které nechtějí trestat ty “úspěšné”?

Rok Bilance výnosů
2005 -156 mld.
2006 -183 mld.
2007 -270 mld.
2008 -289 mld.
2009 -252 mld. (vrchol krize v ČR)
2010 -258 mld.
2011 -272 mld.

Dobrého hospodáře by rozhodně měly zajímat příčiny tohoto vývoje a měl by se snažit situaci nějak řešit – úpravou zdanění firemních zisků a dividend, potíráním daňových úniků a vyvádění zisků do daňových rájů atd. Kdybychom se zadlužovali na úkor obchodní bilance, tak “odměnou” za deficit bychom dostali alespoň nějaký užitek (v podobě dovezeného zboží a služeb). My však vyvážíme více zboží, služeb a surovin než dovezeme, a navrch ještě posíláme do zahraničí další peníze (které si přitom v zahraničí půjčujeme).“

Kdo se nespokojí s bloggerem, může nahlédnout do Zprávy ČNB o inflaci, kam jsou od loňska přesunuty i dřívější samostatné zprávy o platební bilanci. Ve 3. čtvrtletí letošního roku se odliv výnosů z ČR meziročně zrychlil o 17 miliard korun. „Souvisel zejména s odhadovanou výší zisku reinvestovaného v ČR a dále s výnosy ve formě dividend vyplacených nerezidentům.“

Vraťme se ještě k bankovní unii. Příklad Španělska ukazuje, že předlužený bankovní sektor, kterému musí pomáhat vláda, strhává zemi do dlužnické krize státu, která se pak řeší drastickými škrtacími opatřeními. Mechanismus pohromy spočívá v tom, že ohrožená země obtížně získává peníze z finančního trhu, protože vnímané riziko prudce zvyšuje úrokové sazby jejích dluhopisů. Zatímco německé desetileté dluhopisy jsou prakticky za nulu, jednu chvíli se dokonce kupovaly s výnosem nějakou tu setinku pod nulou, protože byl strach dát peníze do něčeho jiného, pak ty španělské jsou někde na 7 procentech.

Země sama o sobě na tom není tak špatně, ale pokud se sečtou drastické úsporné programy a vysoké úrokové náklady, špatně se jí udělá. Podle posledních výpočtů je nejnovější úsporný program v rozsahu 30 miliard euro kontraproduktivní, protože srazí ekonomiku o 1,2 procenta a způsobí výpadek daňových příjmů o dalších 22 miliard euro. Takže za těch 30 si koupíme jen 8. To je opravdu byznys. Kdyby se mohly španělské banky refinancovat z eurovalu, jak se s tím počítá v případě bankovní unie, pak by dluhy soukromých španělských bank vypadly z bilance španělské vlády a země by se mohla chovat úplně jinak.

Ve čtvrtek proběhla mimořádně zajímavé diskuse o rozdílech přístupu Německa a Francie k cestám, které by vedly k evropské federaci, hospodářské i politické unii. Uspořádal ji Ústav mezinárodních vztahů společně s francouzskou partnerskou organizací CERI-Science Po. K události se vrátím, ale teď jen zajímavý postřeh z debaty, který charakterizoval německou pozici slovem „solidité“ a francouzskou „solidarité“. Francouzi chtějí dříve uplatnit solidární a prorůstová opatření (podle čtvrtečního jednání Bundestagu mají podporu i nového šéfa tamní frakce SPD, kterým je Frank-Walter Steinmeier). Kancléřka Merkelová se opírá o historickou německou tradici úcty ke státním institucím, která se táhne „od Bismarcka po Habermase“. Ty se musí nejprve řádně vybudovat. Z toho vzniká pořadí fiskální, bankovní, hospodářská a na konec politická unie. Cíl mají společný. Nobelovka, kterou teď EU dostala, je vlastně předplatné.