Narůstající příjmová nerovnost ve společnostech už představuje tak velké riziko, že se stala hlavním tématem letošního Fóra OECD. Fórum OECD se schází každoročně na začátku května v Paříži před konferencí ministrů hospodářství členských zemí (za nás tam letos byl ministr průmyslu a obchodu) a cílem je otevřená a inspirativní debata o nejrůznějších budoucích výzvách.

Hlubší pohled do knihovny nejrůznějších specializovaných studií a pracovních podkladů ukazuje, že také tady, podobně jako ve Světové bance, najdeme velice zajímavé a plodné směry ekonomického a společenského bádání. Právě jarní fórum OECD bývá příležitostí, kdy mnohou zaznít plnou silou. A kdy vám organizátoři nabídnou i rozsáhlé studijní a dokumentační zázemí k projednávaným tématům.


Na stole se pak ocitly dvě širší studie o propojenosti sociálně inkluzívního růstu nejen s růstem životní úrovně, ale s celkovou výkonností ekonomiky. První se týká politik pro zmírňování příjmových nerovností s mobilizačním titulkem Všichni na palubu! a druhá pak doplňuje argumentaci také o rozbor příčin nedávné finanční krize a hledáním schůdnějšího ekonomického modelu, „nových přístupů k ekonomickým výzvám“ NAEC (http://www.oecd.org/naec/). Tyto práce dosud neskončily, ale i částečná syntéza toho, co je hotovo, ukazuje, že primitivní liberální úvaha, že trh řeší vše, je definitivně mrtvá.

Studie OECD dokládají na nejrůznějších příkladech, jak extrémní nerovnosti brzdí hospodářský rozvoj. Zajímavější je ta o NAEC. Všímá si, jak se nerovnosti zvyšují a dokládá to porovnáním příjmu nejbohatších 10 procent s dolními 10 procenty – v USA je na tom horní decil 9,5 krát lépe než spodní decil, zatímco ještě před 25 lety šlo jen o 7 násobek. V Německu, Norsku a Švédsku je odstup menší (6 násobek), ale v 80. letech to byl 5 násobek.

Jako vyjádření trendu je to dobré, ale když si zalistujeme třeba New York Times, vidíme, že ještě významnější jsou příjmové rozdíly mezi těmi opravdu nejbohatšími a zbytkem společnosti.

Například hospodářské oživení v USA roku 2010 poskytlo přírůstek příjmů ve výši 288 miliard dolarů. Přepočítávat to na průměrný příjem však nemá smysl, protože jedno procento nejlépe placených osob shráblo neuvěřitelných 93 procent z této částky.

Ale ani průměr tohoto horního procenta nám moc neřekne o tom, jak byly tyto příjmy rozděleny. Celé dvě pětiny (37 %) zmizely v kapsách těch úplně nejbohatších, tvořících horní setinu procenta příjmové škály. Jedná se o 15 tisíc domácností s průměrným příjmem 24 milionů dolarů ročně, který tak v tomto jediném roce posílil o 21,5 procenta.

Zbytek horního procenta příjmové škály (zhruba ti s milionem dolarů ročně) si polepšil jen o 11,6 procenta. A na dolních 99 procent zbyly drobky, bídných 80 dolarů na osobu (přírůstek o 0,2 %).

Když si tedy těch 288 miliard představíme jako koláč, dostala horní setina procenta osob 37 procent koláče, na zbytek do celého jednoho procenta osob padlo dalších 56 procent koláče a dolních 99 procent americké společnosti muselo vystačit s 8 procenty koláče.

Proto v každém období hospodářského růstu nejlépe dopadlo horní jedno procento – za Clintona získalo 45 procent všech přírůstků příjmů, za Bushe už to bylo 65 procent a teď je to tedy 93 procent. Hodně tomu pomohly Bushovy daňové zákony, zejména snížení daně z dividend a kapitálového zisku na 15 procent. To je podle New York Times důvod, proč má miliardář Warren Buffet nižší daňovou sazbu než jeho sekretářka.

Tato fakta otřásla i autory studie OECD. Soudí, že nerovnost soustředěná na nejvyšší vrcholek distribuce příjmů - na horní procento nebo dokonce 0,1 % - není ani tak plodem snahy podnítit větší pracovní úsilí a inovace, jako spíš finančních excesů.

Takové odměňování má samozřejmě daleko do spravedlnosti a může vyvolat sociální otřesy samo o sobě. Důsledků hromadění peněz na jedné hromádce je však víc. Zřejmě ten nejhorší spočívá v tom, že stát a jeho nejrůznější regulační funkce se dostávají do područí těchto velkých peněz. Jsou „v zajetí“ bank, korporací a zbohatlických šíbrů.

Hlavní důvod, proč se finance utrhly ze řetězu a strhly nás do propasti nejprve bankovní krize, tak spočíval v tom, že pro některé osoby bylo snadné říci někomu na úřední straně: „Zavři oko!“

Četba studie nám pomáhá pochopit, jak z bankovních služeb, které původně vznikly pro zprostředkování úspor do investic, tedy jako služby reálné ekonomice, se stal nenasytný moloch, který se živí samoúčelným přehazováním finančních produktů a požaduje za to nějakých 30 procent HDP. Daň z finančních transakcí je tak tím nejkrotším způsobem, jak nároky finančního sektoru uvést do rozumnějších mezí.

Autoři podrobně rekapitulují příčiny finanční krize z roku 2008 s ohledem na to, jak velké peníze ochromily zákonodárnou a regulatorní činnost (capture of the poolicy making proces, regulatory capture).

Popisují dále extrémní nerovnost jako hospodářskou brzdu, když na střední a nižší vrstvy zbyde jen zlomeček výnosů, a tedy i spotřeby.

Nedostatečné příjmy musí být doplňovány zadlužováním, jaké stálo třeba u základu hypotéční krize v USA, ale své podoby mělo i v Evropě. Když do toho banky spadly, stát jim pomáhal, zadlužil se, začal to zachraňovat úspornými opatřeními – a ty zase dopadly na ty dole.

Všímají si také ohrožení potenciálu země, ve které je značná část společnosti zbavena šance získat kvalitní vzdělání, protože na ně zbyde tak malý podíl výnosu že na školy pro své děti (investice do lidského kapitálu) prostě nemají. Na nerovnost odměny za úsilí se tak nabaluje nerovnost příležitostí.

Extrémní nerovnost není přirozeným stavem věcí, nechali jsme se do ní vmanipulovat. Nelze ji korektně hájit ekonomickými argumenty. Stejně jako nelze korektně hájit nástroje, které ji udržují (malá nebo žádná daňová progrese, nízké nebo žádné majetkové daně, nulová daň z velkých dědictví a podobně).