Zbyněk Fiala: Bublina, dokonce plynová

Jak dlouho vydrží zásadní změny, které přinesla „břidlicová revoluce“? V každém případě zásadní jsou. Jak se jeví teď? Ve Fontes Rerum to shrnul předseda tohoto debatního družstva Jan Mládek: USA se chtějí stát vývozcem zemního plynu, překreslují mapu světa. Je snazší dovézt levné uhlí z USA, než je těžit v Ostravě, zejména v dole Paskov. Spolehlivost dodávek nemusí být to nejdůležitější - v evropských přístavech jsou tankery s levným stlačeným plynem, který nemůžeme koupit, protože nás vážou dlouhodobé smlouvy s Gazpromem.

Účastníci debaty pochopitelně nebyli v názorech na trvalost nečekaně mocného nového zdroje zemního plynu jednotni. Andrzej Orlowski, výkonný ředitel z polské petrolejářské společnosti PKN-Orlen hovořil o „frakování“ plynové břidlice s nadšením. Je přesvědčen, že to Polákům nabízí obrovskou perspektivu, jejíž plody uvidí tak za dvacet let.

Dieter Goldscheider, investiční bankéř z EPIC Wien, je naopak přesvědčen, že nízké ceny amerického zemního plynu nejsou udržitelné a představují jen další bublinu. A Arnošt Thon,šéf A.T. Plyn a poradce z elektrárenské a plynařské RWE Praha, upozorňuje na fakt, že jde o pouhé zbytky zemního plynu v matečné hornině v ložiscích. Do této horniny není moc vidět, v tomto smyslu je „neprostupná“, takže výtěžnost lze obtížně odhadnout. Proto se tato těžba nedá plánovat.

Proberme to podrobněji:

V tuto chvíli představuje laciný zemní plyn obrovskou konkurenční výhodu USA, uznává bankéř Goldscheider. Pro Evropu z toho plynou ještě další negativní důsledky. V soutěži s americkými cenami neobstojí nejmodernější plynové elektrárny, které se musely odstavit, přestože stály těžké miliardy. Místo toho jsou znovu oživovány staré elektrárny na hnědé uhlí, v krutém rozporu s dosavadní politikou snižování uhlíkových emisí. Situace je vyostřena zejména v Německu, kde je současně snižován podíl jádra na produkci elektřiny – už klesl ze 22 procent na 16 procent.

Děsí se také nákladů na inteligentní rozvodné sítě, které budou nezbytné pro rozsáhlejší zapojování obnovitelných zdrojů elektřiny jako je slunce a vítr. Budeme vůbec schopni se této situaci přizpůsobit?

Druhou stranou mince je však očekávání, že tyto nízké ceny amerického zemního plynu nemohou dlouho vydržet. Jako vždycky jsou nejprve otevírána nedostupnější ložiska. Až se zjistí, že jsou vyčerpána, bublina splaskne. Už teď vykazuje pokles těžby 36 procent stávajících vrtů. Jsou už první bankroty. Břidlicová bublina je menší než hypotéční, ale pocítíme ji.

Je tu také značná zátěž pro životní prostředí. K frakování je potřeba spousta vody, která se pak vrací na povrch v podobě odpadu, s tím se musí nějak naložit. Nikdo si také neláme hlavu s tím, že rozvrtané podzemí je náchylné k seismickým otřesům.

Je to jako zlatá horečka, tvrdí investiční bankéř a poukazuje také na investiční riziko – znovu se používá páka jedna ku padesáti nebo jedna ku stu…

Andrzej Orlowski o budoucnosti nepochybuje. Polská plynová revoluce je na cestě. Obavy environmentalistů nemá. „Kdyby se něco stalo, hned to stopnem,“ tvrdí. Ale třeba řeči o náročnosti na vodu považuje za přehnané: „Papírny potřebují desetkrát víc vody.“

Cílovým rokem prvních významných efektů polské plynové revoluce je 2034. Na obrazovkách se objevují polské grafy, na kterých je tou nejdůležitější proměnou velikost vloženého investičního kapitálu. O tom by nemělo být v největší společnosti našeho regionu (která vlastní i české rafinerie) nouze. Orlowski nezakrývá ani své priority: „Na obnovitelné zdroje moc nevěříme.“

V jeho tváři je patrné nadšení, jaké jsme si u nás zvykli vídat u zázračných manažerů z půli devadesátých let. A jeho výklad zní podobně přesvědčivě.

Arnošt Thon je k výhledům skeptický. Jeho oborem je zemní plyn, proto dává přednost technickému výkladu. Mluvíme o zbytkovém plynu, který je uzavřen v matečné hornině plynového ložiska. Jediný spolehlivý způsob, jak zjistit, kolik zemního plynu v hornině zbylo, je těžba z vrtu – ale ta nám moc neřekne o tom, kolik je toho vedle. Tady se nic prognózovat nedá, zdůrazňuje.

Samozřejmě dokážeme identifikovat geologické prostředí, ve kterém se zemní plyn vyskytuje. Pokusy, jak jej uvolnit, byly i dříve, ale teprve nyní se staly průmyslově dostupnými horizontální vrty. Napřed se tedy provede vertikální vrt a z něho se rozbíhá růžice horizontálních vrtů v okruhu několika kilometrů.

Abychom dostali plyn z uzavřených komůrek v hornině, musíme horninu rozrušit tlakem vody o mnoha tisících barů. Tím se komůrky otevřou, ale pak do nich musíme nahnat ještě křemičitý písek, aby se po poklesu tlaku zase neuzavřely. Následuje vhánění chemického činidla, které rozpouští další složky toho, co drželo plyn uzavřený v hornině. Teprve pak dojde na těžbu. První však jde ven to, co tam bylo nahnáno – voda s chemickými činidly. Ta se musí nějak uložit, zpracovat, činidla reaktivovat. „Není to levnější než přímá těžba,“ shrnuje plynařský odborník. Můžete vytěžit jen to, co jste rozrušili, a potom musíte vrtat znovu, neboť je to těžba v „nepropustném“ prostředí.

Proti „nepropustnosti“ se ohrazuje přítomný geolog z Přírodovědecké fakulty, každá vrstva je aspoň trochu propustná. Navíc břidlicový plyn se často nachází v oblastech s geologickými zlomy a je tedy v hornině s častými puklinami. Ale Thon chybu snadno napravuje – „nepropustnost“ je žargon plynařů, neberte to doslova.

Podstatné je něco jiného. Když porovnáme náklady na těžbu a ceny zemního plynu, vidíme, že jsou neuvěřitelně zdeformované. Značný podíl na tom má americký daňový režim, plyn je stejně jako benzín bez spotřební daně. „Když budou ceny dlouho takhle extrémně nízko, nikdo nebude investovat,“ varuje plynařský poradce. „A situace se obrátí.“

Debata byla dlouhá, ale lze z ní shrnout, že některé centrální investice je v současné době obtížné plánovat, protože v nejistotě jsou nejzákladnější parametry jako je cena a dostupnost. Jiné však plánovat lze. Lze počítat s pokračujícím technologickým vývojem, který je v pozadí současné převratné ibnovace (disruptive innovation), spočívající ve větších možnostech vyrábět elektřinu individuálně ze slunce a větru. Tyto technologie jsou stále levnější. Začíná být dostupná možnost vyrábět elektřinu pro vlastní potřebu z panelu na střeše, který se vyplatí i bez dotací. Centrální trh se bude zmenšovat.

Cenový tlak na větší využití uhlí však také nelze přehlédnout. Lze si snadno představit scénář, kdy klimatická rizika poslouží jako argument pro dostavbu Temelína s nějakou formou státní pomoci. Pokud by dostala podobu cenové garance, ze které značnou část platí – podobně jako solárním baronům – spotřebitelé, může to mít zajímavý efekt, který bych jako „zelený běs“ viděl docela pozitivně:

Vyšší cena centrálně dodávané elektřiny ze sítě začne být častěji porovnávána s alternativními možnostmi. Povzbudí zájem o individuální zdroje, které mají tu výhodu, že po zaplacení počáteční investice pracují prakticky zadarmo. Plynové bubliny mohou prasknout, ale slunce avítr budou pracovat stále zadarmo.

Jestliže centrální dodávky podraží, zájem o ně dále poklesne a začne vyhrocovat problém tržeb pro nákladný jaderný zdroj. Zatímco vyšší poptávka po individuálních technologiích nabídne úspory z množství a urychlí vývoj nejen panelů, ale i doprovodných služeb, jako jsou instalace, místní propojení, různá komplexní řešení. Začnou se lépe využívat různé formy skladování elektřiny a tepla, nejen pomocí baterií a elektromobilů. Energetika začne být významnější součástí hospodaření obcí a bude možná silou, která nejen otáčí motory, ale také dává lidi dohromady, protože mnohé se usnadní formou malých komunitárních projektů.

Všechny tyto úvahy jsou velice aktuální, protože jedním z prvních úkolů nové vlády bude aktualizace Státní energetické koncepce. Pokud nebude počítat s bublinami a převratnými inovacemi, bude k ničemu.

Publikováno se souhlasem vydavatele.