Už je to tady, na záhonku mi vykvetla okurka a hned mi bylo jasné, že je léto a média sáhnou po úplně jiných tématech, než je Čuk a Gek nebo touha obyvatelstva po vládě pravicových jestřábů. Bude se psát o obyčejných věcech, například co budeme jíst. Z nedělní debaty U Moravce vyplynulo, že buď plastové potraviny z dovozu, nebo nic, protože čeští zemědělci požadují, aby za své produkty dostali zaplaceno aspoň tolik, co do toho sami dali. Jenže prioritou obchodu jsou levné potraviny, i kdyby měly být nepoživatelné. Navíc to ti čeští pytlíci neumí ani vhodně zabalit.

Za zemědělce se pral prezident Agrární komory Jan Doležal, za obchod prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. V jednom se však oba prezidenti víceméně shodovali, a sice že jádro pudla spočívá v cenách, jen je jedni chtějí vyšší a druzí nižší. Perspektiva je však jasná, víc sil má obchod v zahraničních rukou, takže zemědělci ať znovu ohnou hřbet a vrátí se k vrtání v hlíně. Brblat si přitom můžou, a jednou či dvakrát ročně dokonce v televizi. Zákony na podporu domácí produkce jim ale neprojdou.

Skutečně však jde jenom o ceny? Opravdu si máme jen správně si vybrat, zda hladovět mají zemědělci, nebo spotřebitelé? Zachráníme to protesty proti přehnané obchodní marži, kvůli které se vykupuje od zemědělců pod výrobními náklady? Bylo by české zemědělství z problémů venku, kdybychom dokázali obchodníky trochu skřípnout a k tomu vyrazit větší dotace z Bruselu?

Většina debat míří tímto směrem. Stranou zůstává, že současný přecentralizovaný obchod, do kterého se sváží zboží z tisíců kilometrů, z principu neumožňuje to základní, aby lidé dostávali kvalitní potraviny. Ovoce nesmí být zralé, to by cestou shnilo. Zelenina nemůže být čerstvá, když je levnější v Africe, někdy i té Jižní. Pole musí představovat monokulturní poušť od obzoru k obzoru, protože obchod přijme jen dodávky v zaručeném velkém množství. Půda musí být mrtvá, protože tlak na cenu nutí k našlehání výnosů bez ohledu na vše ostatní. Debaty na téma potravin mohou občas dodat platonickou touhu po českém původu, ale nakonec to vždycky skončí u těch cen, protože na poli rostou peníze a nic jiného tam nehledejte. Uvažovat jinak se považuje za neracionální.

Nicméně v  pátek předtím jsem vyslechl strhující přednášky, které jsem doslova hltal, přestože z tohoto českého pohledu moc racionální nebyly. Neřešily jen maximalizaci výnosů v brázdě a u pokladen, ale soustřeďovaly se taky na udržování života v půdě a na úctu před souhrou přírodních činitelů, jejichž výsledkem je samotná schopnost pokračovat s bohatstvím života na zemi. Cílem práce pak není jen tvorba bohatství a naplnění potřeb, ale také udržování společenské soudržnosti, bez níž je život prázdný a bezvýchodný.