Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, který letos proběhl už po 19., potvrdil obrovskou renesanci českého dokumentárního filmu. FAMU chrlí talentované autory a mění se i poptávka. Zbavili jsme se potřeby zabývat se jen homosexuály, feťáky a barvitými ptákovinami. Na řadě jsou témata velkých společenských konfliktů a zvratů.

Samotný festival je úkazem vzácným. V hloubi Vysočiny je skoro celý týden natřískáno v desítce sálů, kam se musí naskládat 3500 akreditovaných účastníků. Často sedí i v uličkách a ti největší zoufalci si aspoň lehnou pod plátno, aby zahlédli některý z 250 filmů z 53 zemí. V noci řádí na večírcích a nakonec si krátce schrupnou ve spacáku v tělocvičně. Z toho je zřejmé, že festivalovými návštěvníky jsou hlavně mladí lidé. Zejména filmy z nedávné české historie jsou pro ně opožděnou vlastivědou, náhradou skutečnosti, kterou neměli možnost nikde jinde realisticky poznat.

Filmy, které byly na festival přivezeny ze zahraničí, jsou vesměs strhující, objevné, přestože se autoři s divákem moc nemazlí. Vleklé záběry často připomínají ozvučenou fotografii, ale berme to jako hygienu vkusu, který je zaneřáděn všudypřítomným klipovým odpadem. Unikátní jsou poklady ze světových archívů (sekce Průhledné bytosti), které festivalová dramaturgie pravidelně posbírá, aby se i dnešní autoři mohli vyškrábat na ramena obrů.

Domácí dokumentaristé měli také co nabídnout. Bylo vidět, že už před nějakými třemi nebo pěti lety skončila mrtvá sezóna, kdy jejich práce nikoho (žádné televizní ředitele, natož filmové distributory) nezajímala. Dnes už je česká tvorba slušně široká a mírou její kvality je fakt, že i průměrné filmy stojí za shlédnutí (což se o hrané produkci říct nedá).

Festivalový štáb, kteří tuto obrovskou událost s nepatrným rozpočtem dává dohromady, má v mých očích roli obrozenců, kteří našim předkům otvírali oči a odmykali jazyk. Za letošním festivalem je patrná práce do roztrhání těla. A k tomu ten mistrovský kousek, telemost s Julianem Assangem z Wikileaks, který byl natažen z Londýna. Když jsem se podivoval píli jedné z festivalových včeliček, která ještě po půlnoci vyřizovala moji akreditaci, doplnila mailovou korespondenci domicilem: Jihlava, město, které nikdy nespí.