Hornické stávky, mírové pochody žen proti raketovým základnám, odborářské bouře proti Margaretě Thatcherové, to byla Labour Party 70. a 80. let, nakonec zdecimovaná po volbách roku 1983, kam ji dovedl levičácký předseda Michael Foot. Když pak partaj zdědil Tony Blair, o Footovi se vyjadřoval dosti neuctivě, jako o někom, kdo nepochopil proměny doby. Teď jsme o třicet let dál a Labour party hledá nového vůdce, který by ji vyvedl ze dna. Jeremy Corbyn, který se k myšlenkám Foota často hlásí, si zatím stojí nejlíp. Dnešní varování Blaira před obratem doleva proto doléhají k sluchu tohoto stranického křídla jen jako ozvěny z krabice s veteší.

Corbynovo publikum je radikální, aspoň na naše poměry. Vystihuje to způsob, jakým je oslovuje regionální odborářský vůdce Steve Belcher: „Jmenuji se Steve a jsem socialista. A je to už hodně dávno, kdy mohl u labouristů někdo něco takového říct, a sklidil za to aplaus.“

<href="#axzz3jO7hlK4B">http://www.ft.com/intl/cms/s/0/400811ba-40dd-11e5-9abe-5b335da3a90e.html#axzz3jO7hlK4B

Corbyn k veteránům patří, je jedním z mála labouristů, který uspěl ve volbách onoho roku 1983 a začal působit ve sněmovně s drtivou převahou radikalizovaných konzervativců. Teď by chtěl někdejší prohry zvrátit. Jeho návrhy se často vracejí k myšlenkám z Footova volebního programu. Především je to ona renacionalizace, která by měla zasáhnout větší část britského průmyslu. Přinejmenším by měla být znárodněna železnice a šest velkých společností v energetice. A největší banky, pochopitelně. Ale něco z Footůva volebního manifestu ponechává stranou. Ten tenkrát požadoval zestátnění British Telecomu a leteckého dopravce a vedle toho vkládat státní investice do elektroniky, farmaceutického průmyslu, zdravotnické techniky a stavebních materiálů.