„V roce 2010 nakoupili zahraniční portfolioví investoři dluhových cenných papírů (především dluhopisů českého státu) v čistém vyjádření za 143 mld. korun, v roce 2011 jen 19,8 mld.“

Co znamená obrovský pokles zájmu o české státní dluhopisy, kterého jsme byli svědky v roce 2011? Vzpomeňte si, jak se ministr financí Miroslav Kalousek chlubil, že tyto dluhopisy prodával za mimořádně nízké úrokové výnosy. Venku je nechtějí, doma se o ně mohou poprat. Jaká byla motivace? Neznamená to, že česká vláda je vazalem české finanční oligarchie, protože o její odpudivou hospodářskou politiku není v zahraničí zájem?

Domácí výnosy jiného typu (správa církevních restitucí, správa druhého pilíře penzijního systému, zdravotní pojištění, správa studentských půjček, různé „informační služby“ podle vzoru IZIP nebo Opencard, stavba tunelů a privatizace Budvaru, drah, pošty a bůhvíčeho ještě, výnosy z exekucí, bankrotů a hazardu) mohou být dostatečnou kompenzací za vstřícnost domácích subjektů vládním potřebám.

Míru přitažlivosti vládní hospodářské politiky lze doložit i zjištěním (které je uvedeno na stejné stránce zmíněné analýzy), že příliv přímých zahraničních investic ve výši 95,6 mld. korun byl meziročně o pětinu nižší a podstatně slabší než průměr posledních sedmi let (147 mld. korun).

Jednoznačnou visačkou kvality české hospodářské politiky je pak i fakt, že ČR má sice stále nejnižší míru státního zadlužení mezi sousedy (protože nástup pravice 2006 startoval ze stabilních z 29 % HDP), ale nikoliv nejvyšší hospodářský růst, jak bývalo zvykem. Nelze přehlédnout, že růst je naopak nejnižší. Ve 3. i 4. čtvrtletí se HDP ČR nepatrně snížil proti předchozímu období o 0,1 %, což přinejmenším zavání recesí.