Zbyněk Fiala: Družstevní záložny nemožny (2)

Udělal jsem chybu, když jsem napsal, že špatné zákony o družstevních kampeličkách umožnily, aby se oboru chopili špatní lidé a nadělali tam škody, které pak pouštějí žilou garančnímu fondu, chránícímu vkladatele.

Ostatně, co si o tom myslet, když člověk čte zprávy o pádu obrovského Metropolitního spořitelního družstva nebo WPB Capital? Lidé, kteří se v oboru vyznají, mne však přesvědčují, že to byl to hlavně dohled ČNB nad kampeličkami, kdo selhával, protože zasáhnout se mělo mnohem dříve, než to stálo miliardy. Jenže to je práce. Přednost dostal návrh zákona, do kterého byl na poslední chvíli, po skončení řádného připomínkového řízení a beze stopy vyjednávání vpálen požadavek, že kdo chce mít úročený vklad v kampeličce, musí napřed převést desetinu tohoto vkladu do kapitálu záložny. Sníží si tak o desetinu svůj úrokový výnos a zvýší pravděpodobnost, že o část toho, co měl být vklad, v případě potíží kampeličky přijde.

Kolik lidí bude ochotno na takové podmínky přistoupit? Odborníci z Asociace družstevních záložen se obávají, že jich moc nebude, takže příliv vkladů se sníží na osminu a brzy začnou problémy s likviditou. Řekněme, že úvěry budou také omezovány, ale potom by novela nezachovávala právo záložen podnikat. Přesto by likvidita i při omezeném úvěrování vyschla také, jen o málo později. Kampeličky si lehnou, vkladatelům se bude muset vyplatit garantovaná částka (ve Fondu pojištění vkladů máte státem zaručeno pojištění vkladu do 100 tisíc euro), a když tam tolik peněz nebude, pátravý pohled namíří k daňovým poplatníkům. A kdo si uložil víc než 100 tisíc euro, přijde o všechno nad tuto hranici. O podíl na kapitálu samozřejmě přijde každý.

„Cílem navrhovaných změn je především stabilizace sektoru tzv. kampeliček, přiblížení jeho fungování mezinárodním standardům a eliminace rizik tohoto sektoru pro Fond pojištění vkladů,“ uvedl podle oficiální zprávy na webu MF ČR ministr Andrej Babiš. Mezi cílem podle ministra a efektem podle asociace záložen tedy může vzniknout značný rozdíl. Připomíná to příběh s mouchu na nose, když Škrhola se tou palicí ožene.

Zbrklé tvrzení, že banky jsou spolehlivější, bohužel přehlíží, že rozvrácené banky z časů Klausova komunismu pro bohaté nás stály podle vládní analýzy ze začátku tisíciletí jen na přímých nákladech asi 550 miliard korun, bez započtení spouště, kterou za sebou zanechaly v reálné ekonomice. (Od té doby se pro jistotu vyhýbají úvěrování a živí se hlavně úroky ze státních dluhopisů.)

Na podivný přístup ČNB k bankovnímu dohledu poukázala i nedávná mise Mezinárodního měnového fondu, která se pozastavila nad tím, že ČNB spoléhá na dohled na dálku prostřednictvím svých modelů a doporučila, ať úředník taky někdy osobně do banky zajde. Podrobnosti najdete třeba na webu Ministerstva financí.

Mise MMF pro měnové a kapitálové trhy, která v červnu 2012 aktualizovala zprávu o České republice, konstatovala v oblasti bankovního dohledu zlepšení, ale za trvalý problém označila nedostatek personálu na tomto úseku.

„To vede k nedostatečnému dohledu v řadě oblastí, jako jsou příliš málo časté inspekce namístě a zpozdilá nápravná opatření u zjištěných nedostatků v bankách. Úřad s dohledovou kompetencí, kterým je ČNB, se to snaží kompenzovat monitoringem nadálku, když se snaží potenciálně slabé banky identifikovat například zátěžovými testy nebo posudky od konkurence /peer review/. Soustřeďuje se také na procesy, kterými je banka vedena, vycházeje z úvahy, že přísné správní prostředí zafunguje jako štít proti selháním managementu.“

Na to navazuje doporučení, aby se častěji prováděl dohled na místě. Ve zprávě mise MMF je také poznámka, že sektor družstevních záložen je sice malý, představuje asi 1 procento celkových aktiv bank, ale rychle roste a v minulých letech zažil selhání několika ústavů. Ale protože je malý, byl podroben ještě méně intenzívnímu dozoru než banky.

Tolik MMF.

Vyčtete si z toho, co chcete, ale domácí oficiální závěr byl, že malý problém nám dělá velkou škodu - tak ať se s tím vypořádají sami. Do hotového návrhu zákona byl vpraven zmíněný paragraf o desetiprocentní účasti vkladatele do družstevní záložny. S nikým se nekonzultoval, nijak se nevyhodnocoval, žádná analýza dopadu předložena nebyla, a předkladatel pak požádal Poslaneckou sněmovnu, aby to schválila na jeden zátah, tedy ve zkráceném řízení na první čtení. To se nepovedlo, ale zákon nakonec schválen byl a nyní jej má projednat Senát na svém posledním zasedání v dosavadním složení, které začne 22. října.

Asociace družstevních záložen s většinou zákona souhlasí, ale desetiprocentní kapitálovou účast vkladatelů nezkousne. Bije na poplach a píše do Bruselu viceprezidentu Evropské komise, komisaři pro hospodářskou soutěž a vnitřní trh Michelu Barnierovi. Proč o omezení úročených vkladů v kampeličkách na desetinásobek kapitálového vkladu družstevníka píše zrovna komisaři pro hospodářskou soutěž?

„Toto omezení je zaváděno na českém trhu úvěrových institucí pouze pro družstevní záložny. Na tomto trhu však působí současně české banky, zahraniční banky a zahraniční družstevní záložny, na které se toto opatření nevztahuje. Tím jsou družstevní záložny diskriminovány proti ostatním soutěžitelům.“

Podle asociace je tato regulace neobvyklým omezením celého odvětví a zejména spotřebitelů, je také v rozporu s právem EU, ale hlavně „je v praxi nerealizovatelná za ekonomicky přijatelných podmínek“. Může to ohrozit stabilitu celého sektoru. A odporuje to základním evropským svobodám volného pohybu kapitálu, volného pohybu služeb a svobody usazování.

Uvedená stížnost do Bruselu se opírá o analýzu advokátní kanceláře Glautzová & Co. V této analýze najdeme ještě jednu zajímavou věc. Poukazuje na to, že důvodová zpráva i zpráva RIA (dopad regulatorních opatření na podnikání) zdůrazňují nevýdělečný charakter záložen, které by měly být jakýmisi dobročinnými spolky. Autoři analýzy naznačují, že pokud tvůrcům zákona o něco takového šlo, pak se jim to nepovedlo, protože záložny jsou zároveň definovány jako podnikatelský subjekt. Vydělávat mají, ale nemůžou. Nová pravidla budou mít „rdousící efekt“.

Pokud jde o samotné zaměření záložen, přiznám se, že bych dal dobročinným záložnám přednost, ale stačilo by mi, kdyby mi to zákon umožnil. Přesněji, abych směl uvažovat i o něčem jiném, než o zisku. Jsem přesvědčen, že země, která je finančně obsluhována téměř výlučně pobočkami zahraničních bank, nemá šanci na hospodářský a sociální rozvoj v regionech mimo velká centra. Tyto regiony jsou odsouzeny k živoření, protože jejich běžné potřeby jsou pod rozlišovací schopnost úvěrářů kdesi v Praze nebo krajích. A velké družstevní záložny operující v miliardách jsou možná zajímavé jako rozběh na příští českou banku, ale onu finanční službu na dosah ruky, někomu, koho znám a mohu mu proto důvěřovat, mohou také těžko plnit.

Nejde také jen o to, jestli se někde v malém místě seženou peníze na nějaký individuální projekt, to možná ano, ale už se neseženou na rozumný a udržitelný rozvoj komunity, která se nehoní za rychlými výnosy, ale za tvorbou dlouhodobých pracovních příležitostí a co nejširším využitím místních zdrojů a spolupráce v malém. Aby pekař na rohu pekl proto, že je blízko. Aby zelinář přežil, protože nabízí přirozené čerstvé zboží, ne nadopované krasavce bez chuti, unavené několikadenní cestou napříč Evropou. Aby se lidé v obci mohli dohodnout na nějakých dostupných cílech, které už jsou za možnostmi obecních rozpočtů, a tak se musí financovat podílnicky. Tedy pro sebe. Návratnost musí být, ale nemusí být hned. A lze ji definovat šíře, jako návratnost skupiny.

V minulých dnech jsem vyslechl výklad o baskické Caja Laboral, která je finančním ústavem největší světové družstevní skupiny Mondragon, a tam je samozřejmostí, že družstevníci ukládají část svých příjmů do své banky na omezený úrokový výnos a počítají s tím, že peníze dostanou až jako penzi nebo jednorázově po odchodu z družstva. Souhlasí rovněž s vložením části svých peněz do solidárních fondů, které pomáhají například družstvům v potížích. Žádná evropská práva tím nejsou omezena, protože družstevníci se na tom dohodli, vyjádřili dobrovolný souhlas s takovým uspořádáním. A poškozeni nejsou ani družstevníci, protože reorganizace podniku je lepší a výnosnější způsob, jak naložit se ztrátovou firmou (a jejími zaměstnanci), než vleklý konkurz a rozprodej majetku v dražbách za žebrácké ceny.

Novela zákona o družstevních záložnách zpočátku mířila správným směrem, ale nakonec převládla arogance tvůrců Titanicu. Míč je na hřišti Senátu, může do toho zasáhnout. Sněmovna je sice zvyklá nápravné zásahy senátorů odkopnout, ale tento případ by skutečně neměl být řešen metodou „kdo má většího“. Chceme-li kampeličky zlepšit, nesmíme je napřed zabít.

Publikováno se souhlasem vydavatele