Jedná se o tříletý program fiskálních a reformních opatření, která už nebudou sledována nenáviděnou „trojkou“, ale „čtyřkou“ tvořenou Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou centrální bankou a Evropským stabilizačním mechanismem, který převezme roli záchranného fondu EU.
Největší bitva prý byla o program privatizace, pro který má být shromážděn státní majetek za 50 miliard euro, dále o zacházení s nesplácenými dluhy a také o plnou liberalizaci energetického trhu. Letošní primární přebytek státního rozpočtu ve výši 3 procent HDP už padl po stůl, v obnovené recesi bude stačit primární schodek půl procenta HDP (před obsluhou dluhů). Také v příštích dvou letech to nebude 4,5 procenta HDP, ale jen 0,5 a 1,75 procenta HDP. Další konkrétní výsledky jednání jsou zatím neveřejné.

Podmínky pomoci Řecku jsou na první pohled ponižující, ale zahraniční banky spolu s vládami, které těmto bankám posluhují, nejsou jediné, kdo kolébku evropské civilizace bere pod krkem. Tím druhým je moc skupiny domácích oligarchů, kteří mají zkorumpovaný stát pod palcem. Představa, že nejlepší by bylo nechat Řecko zbankrotovat a vyhodit z eurozóny (aspoň na pár let, jak navrhoval německý ministr financí Schäuble), ignoruje fakt, že tak se jen upevní nadvláda těch, kdo Řecko do této situace přivedli. Také česká levice, která sepisuje prohlášení a chystá se postavit na stranu země, „kterou letos v srpnu pokoří banky stejně jako nás roku 1968 tanky“, sleduje jen jednu linii příběhu a pomíjí jeho domácí složku.

Jednostranně k němu přistupují i ti, kdo se snaží získat politické body tvrzením, že už toho Řekům dali moc, a odmítají přiznat, že to mělo slušný výnos. Diktát vůči Řecku bude proto tvrdě prosazován i v samotném Německu, které mělo při jednání hlavní slovo. Strategický zájem na stabilitě jižního křídla EU a NATO převažuje, a tak odpůrci řeckého programu z Bundestagu budou nejspíš uklidněni také silou. Alespoň na straně vládního bloku CDU-CSU. Šéf této poslanecké frakce Volker Kauder dal jasně najevo, že pak by museli zapomenout na účast v lukrativních výborech, jako je rozpočtový nebo evropský, kde „vláda potřebuje spolehlivou většinu“.

Podle listu Süddeuttsche Zeitung sice stanovy strany nic takového neumožňují, hlasování je svobodné, a taky podle Handelsblattu zašel Kauder příliš daleko, ale tyto komentáře jsou asi tak všechno, co proti tomu mohou udělat.

Síla je nezbytná, protože nic z toho, co se o řeckém problému říká, není pravda, alespoň ne celá. Není pravda, že finanční pomoc Athénám je nějaké dobrodiní, které si jiní museli utrhnout od úst. Alespoň ne ti největší poskytovatelé. Konečně se objevilo pár analýz, že Německo na řecké pomoci neprodělalo a prodělat nemůže. Nejen proto, že její větší část Řeckem jen prolétla, než skončila v německých bankách. Nebo proto, že řecké výdaje šly na zakázky, které pomáhaly německé konjunktuře.