Pro občanské iniciativy dopadly komunální volby v Praze dobře. Zabraly myšlenky referend, participativních rozpočtů nebo protikorupčních opatření jako je úplné zveřejňování smluv. Ovšem Piráti a Zelení, stejně jako osobnosti, které byly z vlastní strany vyštípány třeba do ANO, uspěli hlavně díky panašování, tedy díky tomu, že voliči mohli své hlasy rozdělit mezi více stran.

Velké zavedené strany to připravilo o „hlasy z rozumu“. Ty dostávají ve sněmovních volbách, když jim to nakonec nahážou i přátelé pirátů a zelených, protože se zaleknou propadu pod pětiprocentní bariéru. V komunálních volbách bylo toto riziko naředěno, a to pomohlo vyzdvihnout mnoho zajímavých tváří. Na úkor ošoupaných funkcionářů se zadky placatými od vyseděné kariéry. Jejich první reakcí na volební prohru bylo, aby se panašování zrušilo.

Z mého hlediska je proto nejdůležitější rozdíl mezi těmi, kdo postřehli zásadní změny v životě lidí a snaží se je oslovit nebo věcně využít, a těmi, kdo se v těch změnách nevyznají a dají přednost protahovanému boji o zachování toho, co je teď. Představitelé toho nastupujícího nejsou koncentrováni jen v některých politických subjektech a je jich více mezi voliči než mezi straníky a registrovanými „hnutníky“. Důležité však je, koho strany a hnutí programově vítají, a koho odkopávají. Bojová linie tak leží mezi těmi, kdo chtějí společností pohnout směrem od hrozící katastrofy, a těmi, kdo budou raději slepí a hluší, aby zůstali nehnutí.

Jsme svědky hledání cest, jak se probít ze systému hermeticky uzavřených partají, které prostě do politiky nikoho dalšího nepustí. Vědí dobře, o co se hraje. Řeknou – založte si vlastní stranu. Ale bez peněz? Tady není moc šancí. Naskočit do vznikajícího bohatého projektu je nadějnější. Není důležité, jak dlouho ta dnešní politická hnutí přežijou. Otřásly systémem, zaklesly do sebe staré soupeře, a to otvírá okýnko příležitosti pro novou generaci. Když ji propásne, může nadávat jen sama sobě.