Pro občanské iniciativy dopadly komunální volby v Praze dobře. Zabraly myšlenky referend, participativních rozpočtů nebo protikorupčních opatření jako je úplné zveřejňování smluv. Ovšem Piráti a Zelení, stejně jako osobnosti, které byly z vlastní strany vyštípány třeba do ANO, uspěli hlavně díky panašování, tedy díky tomu, že voliči mohli své hlasy rozdělit mezi více stran.
Velké zavedené strany to připravilo o „hlasy z rozumu“. Ty dostávají ve sněmovních volbách, když jim to nakonec nahážou i přátelé pirátů a zelených, protože se zaleknou propadu pod pětiprocentní bariéru. V komunálních volbách bylo toto riziko naředěno, a to pomohlo vyzdvihnout mnoho zajímavých tváří. Na úkor ošoupaných funkcionářů se zadky placatými od vyseděné kariéry. Jejich první reakcí na volební prohru bylo, aby se panašování zrušilo.
Z mého hlediska je proto nejdůležitější rozdíl mezi těmi, kdo postřehli zásadní změny v životě lidí a snaží se je oslovit nebo věcně využít, a těmi, kdo se v těch změnách nevyznají a dají přednost protahovanému boji o zachování toho, co je teď. Představitelé toho nastupujícího nejsou koncentrováni jen v některých politických subjektech a je jich více mezi voliči než mezi straníky a registrovanými „hnutníky“. Důležité však je, koho strany a hnutí programově vítají, a koho odkopávají. Bojová linie tak leží mezi těmi, kdo chtějí společností pohnout směrem od hrozící katastrofy, a těmi, kdo budou raději slepí a hluší, aby zůstali nehnutí.
Jsme svědky hledání cest, jak se probít ze systému hermeticky uzavřených partají, které prostě do politiky nikoho dalšího nepustí. Vědí dobře, o co se hraje. Řeknou – založte si vlastní stranu. Ale bez peněz? Tady není moc šancí. Naskočit do vznikajícího bohatého projektu je nadějnější. Není důležité, jak dlouho ta dnešní politická hnutí přežijou. Otřásly systémem, zaklesly do sebe staré soupeře, a to otvírá okýnko příležitosti pro novou generaci. Když ji propásne, může nadávat jen sama sobě.
Je to generace silnější než ty před ní. Může využít technologických změn, které podstatně znásobují síly. Musí si však poradit i s tím, co ruce svazuje, s oligarchickou strukturou společnosti. Dolehnou na ni změny způsobené vyčerpáním přírodních zdrojů. Jedním z nich je i jímavost ovzduší pro nejrůznější odpady, jako jsou oxidy uhlíku, s hrozbou katastrofální změny klimatu, nebo prachu, který nás zabije dřív, než se stačíme uvařit. Komici, kteří stavěli pražský volební program na tom, že lepší semafory napustí do města více aut, nejspíš spoléhali na otupělost voličů. Nemělo jim vadit více jedu z výfuků.
Všechny tyto změny mají společné to, že je nelze dlouhodobě ignorovat.
Dlouhodobost je samozřejmě nákladná investice, která má směšný výnos ve srovnání s okamžitým ziskem loupežníka. Mizí však iluze, že příležitost ke zbohatnutí měl každý. Zato dýchat každý opravdu musí. A lépe by se dýchalo, kdyby lidé častěji jezdili metrem a tramvají, zlákáni tím, že je to zadarmo. Může si to Praha dovolit? Těžko říct, nevíme, kolik co doopravdy stojí a kolik se bohapustě odkloní a vyhodí. Proto láká protikorupční program ve spojení s bezplatnou hromadnou dopravou a ochranou zeleně. Neláká protikorupční program, který sebere peníze jedné partičce, protože ta už má dost a na řadě je jiná.
Protikorupční řeči se vedou dlouhá léta, ale byl to obyčejně – slovy básníka Jiřího Žáčka - „kapr ze souše“, který štěká, ale nekouše. I když někdo vyhrál válku o přístup k městským účtům a mohl se posadit na ty dvě hodiny nad hromadu šanonů s dlouhými čísly, musel být buď zkušeným auditorem (ale pak by se vždycky našel způsob, jak ho k číslům nepustit), nebo jít najisto, po stopě, kterou mu dal někdo zevnitř. Nyní se však vede boj za to, aby rozklikávací rozpočty obsahovaly údaje v databázové podobě a byly propojeny se schvalovanými dokumenty. Na horká místa nás upozorní vzorce v softwaru. Stránka zasvítí barevně a vyhodí rozkolísané grafy. Problém rozhodíme do sítě spolupracujících odborníků. Zaberou lidé, kteří mají k věci blízko. Uzel se rozplétá. Krátce – ono „nepokradeš“ z desatera musí být doplněno čárkou a sdělením – „nejde to“.
Společnost začíná být ochromována také historicky nepoznanými sociálními nerovnosti. Konečně se objevují pravidelné akademické práce o tom, jak nerovnost, kdy „horních deset procent vlastní všechno“, brzdí ekonomiku. Není to objev, značná část příjmů těch nebohatších mizí z ekonomického oběhu ve zlatých cihlách a podobných nesmyslech, zatímco ti chudší by si koupili židli nebo boty a přinesli by tak poptávku průmyslu. Akademická úvaha o nepřijatelnosti extrémních nerovností povzbuzuje k praktickým úvahám, jak to omezit. Daň z finančních transakcí. Progresívní zdanění příjmů s drsným horním okrajem. Vysoká dědická daň u majetků nad určitou mez (daň z bohatství). Pozemková reforma uvolňující půdu pro projekty lokálního ekonomického cyklu.
Zdá se, že letošní bohatá volební sezóna začíná pohřbívat politickou tradici, která mluvila o transformaci, ale měla na mysli transfer – stejné monopoly, jen jich užije někdo jiný. A ti by teď rádi zůstali nehnutí.
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
