Inflace je konečně tady, radují se centrální bankéři z ČNB. Spotřebitelské ceny v lednu vzrostly o 2,2 procenta ve srovnání se stavem před rokem. Tři roky oslabování koruny vůči euru sice stály bilion kaček, ale inflační cíl ve výši 2 procent je splněn. ČNB může nad vraty rozsvítit modrou hvězdu a na nástěnku vylepit zdravě rozesmáté tváře hrdinů kapitalistické práce.

Trochu to kazí fakt, že takové Estonsko má inflaci ještě o chlup větší a pořídilo to zadarmo. Má totiž už pět let euro. Padla i představa, že levnější koruna, jejíž oslabování na devizovém trhu stálo oněch bilion korun, posílí vývoz. Jeho dynamika je naopak varovná, přestává být tahounem růstu hospodářství. V prosinci export rostl meziročně o pouhých 0,7 procenta, tedy dvakrát pomaleji než celá ekonomika. V dolarovém vyjádření dokonce klesal o 2,4 procenta, ale to nám může být jedno, protože přes 80 procent našeho exportu je uzavřeno v EU.

V českých poměrech nejvíc zahýbaly spotřebitelskými cenami potraviny jako vejce, sýry nebo máslo, kde byl dvojciferný přírůstek. Souvislost s měnovou politikou se hledá těžko. České zemědělství je v koloniálním područí zahraničních řetězců, které u nás v průměru prodávají dráž než v domovských zemích svých centrál.

Dobré výsledky oligopolního hospodaření v Česku můžeme sledovat na vyvážených ziscích. Ty loňské budeme znát za pár dní, ale třeba ve finančním roce 2014 – 2015 vzrostl zisk Lidlu (kde rád nakupuji) o 50 procent, zatímco tržby jen o 16 procent. Už z toho je zřejmé, jaký prostor řetězec našel ve své nákupní politice.

Proč zemědělci neřvou a drží, když je někdo odrbává? Dostávají dotace. Prvotní zemědělská produkce – obilí, mléko, maso – má charakter komodity, která je nakupována od výrobců pod cenou. Zemědělské dotace zhruba vyrovnají to, co nedoplatili odběratelé, tedy zpracovatelé a obchodní řetězce. Zisky zpracovatelů nejsou enormní, dostanou, aby přežili, to jim musí stačit. Skutečný efekt evropské dotace tak končí až v našich zahraničních řetězcích.