Přípravy státního rozpočtu na rok 2015 se blíží svému finále, ale plán trojciferného schodku naznačuje, že i když to pod pokličkou vře, výsledek se nemá lišit od předchozích let. Nechci však ministru Andreji Babišovi upřít snahu, aby to nakonec dopadlo lépe. Zatím to chce ovlivnit hlavně tím, že by se více efektivně vybralo a méně ukradlo. Z tohoto pohledu jsou výchozí čísla, se kterými půjde do sněmovny, nezajímavá, protože hlavní opatření a následně i jejich efekt nás teprve čekají.
Vláda byla opatrná, aby si sama neházela klacky pod nohy, jak jí to vtipně nabízí opozice. ČR se sice přihlásila k fiskálnímu paktu, ale jde o platonickou účast, která se projeví až po přijetí eura. Zatím jsme uchráněni od zákona o rozpočtové odpovědnosti, který se loni probil až do druhého čtení, než bylo jednání přerušeno a následným pádem vlády zcela pohřbeno.
O tom, jak tento zákon funguje, můžeme získat výmluvné informace na Slovensku, kde euro mají, pomohlo jim, ale mají i ten zákon, a ten se je chystá dusit. Slovenský veřejný dluh se přibližuje hranici 57 procent HDP, od kterého bude na konci letošního roku vzdálen o pouhé půl procento. Pokud slovenská vláda přírůstku dluhu neuteče vyšším hospodářským růstem, ztratí kontrolu nad rozhodováním o prorůstových opatřeních, protože bude ze zákona povinna předložit návrh vyrovnaného rozpočtu.
Problém může být v tom, že souhrnná daňová kvóta Slovenska je velice nízká, podle Eurostatu činí pouhých 35,9 procenta HDP. Vláda tam tedy vybere o pět procentních bodů méně než česká (40,9) a dokonce o 11 procentních bodů méně, než je průměr eurozóny (46,7). Samozřejmě, že nad těmito čísly lze okamžitě vytáhnout jak argument, že Česko je na tom s veřejným dluhem o deset procentních bodů líp díky vyššímu zdanění (ale i loňské neschopnosti investovat). Ale proti tomu okamžitě vyletí ostrá střela, že průměr eurozóny je při vyšším zdanění podstatně víc zadlužen. Takže v tom není všechno.
Když se podíváme na evropskou daňovou mapu, vidíme, že naši slovenští bratři patří v míře zdanění do skupiny s Rumunskem a Bulharskem. ČR je zdaněna o něco více, ale našich jižních sousedů, třeba v Rakousku, vidíme mnohem vyšší zdanění a také mnohem lepší hospodářskou situaci. Fungující stát něco stojí, napadne nás okamžitě. Ale jiný pohled do stejné mapy ukáže, že naše centrální vláda je u nás dražší než v Německu (a pochopitelně i na Slovensku).
Z toho lze odvodit dvě věci. Míra rozkrádání je v ČR evropsky vysoce nadprůměrná - a je zaplacena také krutým podfinancováním regionů.
Snadno si také spočteme, že menší podíl daní na Slovensku činí slovenský státní dluh mnohem tíživějším. Onen chlup, který zemi dělí od hranice, kdy vládě seberou ruční řízení a nastoupí autopilot škrtů, lze pokrýt růstem HDP o 1,5 procenta. Před pěti lety to byla legrace, Slovensko umělo třikrát tolik, ale teď je to hodně. Loňský reálný růst nedosáhl ani jedno celé procento. Letošek, na kterým se teď objevil stín Ukrajiny, je naprosto v mlhách.
Výhodou Slovenska je fakt, že se tam z dosaženého hospodářského výkonu víc efektivně vybere, například díky loterii s účtenkami, která se nejspíš zavede i u nás. Malí živnostníci a obchodníci mohou trochu přispět, ale v zásadě to nevytrhnou. Ani na Slovensku nejspíš nebude největším problémem neplacení daní (tax evasion). Největší daňové ztráty budou tam, kde se podle různých analytických think-tanků i jinde ve světě vyskytují v dvojnásobně vyšším rozsahu.
Mají podobu agresívní daňové optimalizaci nadnárodních firem (tax avoidance). Největší firmy plně využívají ementálské struktury daňového práva (aby ne – samy vedly autorům těchto zákonů ruku) i bezpočtu možností vyvádění zisku (eroze daňového základu). Ten pak zdaní v ještě větších daňových rájích, než je Slovensko. Pokud vůbec. Ne nadarmo se smlouvám o zamezení dvojího zdanění říká, že jde více o „smlouvy o dvojím zamezení zdanění“.
O daňových rájích a roli offshorových center se mluvilo na konferenci o daňové spravedlnosti v rámci Pražské školy alternativ. To je společná aktivita nevládek Ekumenické akademie a Alternativy Zdola.
Zajímavý byl výběr faktů, který nabídl polský účastník Marcin Wojtalik z nevládního Institutu globální odpovědnosti IGO: Největším exportérem banánů do Evropy je ostrov Jersey v Kanálu La Manche. Je tam 34 obchodních společností na jednoho obyvatele. Na Bahamách je zase budova, která hostí 12 tisíc společností.
Také v Polsku dlouho vládla teorie, že větší zisk společností je nakonec lepší pro celou ekonomiku. Ale nyní už tato úvaha trochu vyvanula a chystají deset změn daňového zákona, které by měly platit od příštího roku - spolu s ustavením poradního orgánu vlády Rada proti daňovým únikům. Problém je však komplexnější, vliv podnikatelské lobby neslábne, a tak dávám k dispozici strategickou radu polských občanských aktivistů pro prosazování daňové spravedlnosti:
Rozvinout politickou debatu, zpřetrhat vazby na podnikatelskou lobby, exponovat kouřovou clonu argumentace o výhodách neplacení daní, místo politické debaty dát přednost technické analýze a nakonec zahrnout do úvahy i vliv celkového nastavení na další části světa (globální Jih).
Poslanec Jiří Dolejš (KSČM) na konferenci použil výraz „daňové úkryty“, které číhají ve složitostech daňového systému. A čím složitější je daňový systém, tím víc je tam takových příležitostí. Nakonec se pokusil o velice hrubý „konzervativní“ odhad ztracených daňových příjmů: Vezměme daňové nedoplatky asi 100 miliard, připočtěme skrývání výnosů šedé ekonomiky (oblasti mimo dohled státu) tvořící asi 15 procent HDP – asi 150 miliard korun, a k tomu zahrňme daňové podvody (z dohledaných kauz) – asi 50 miliard korun. Dohromady tak 300 miliard korun.
Tomáš Tožička (Piráti) poukázal na multiplikační efekt toho, co uniká do daňových rájů, protože tím peníze zmizely z oběhu v domácí a možná i evropské ekonomice.
Je zřejmé, co je důležité. Ani ve snu nelze ušetřit tolik, kolik se nezaplatí. A kolik se ukradne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
