Druhé kolo francouzských prezidentských voleb už zdaleka nebylo tak napínavé jako první, náskok Emmanuela Macrona mohla trochu snížit jen extrémně nízká volební účast. Nic takového se nestalo, účast byla přes 65 procent, takže už před koncem hlasování začaly probleskovat zprávy, že to dopadlo tak, jak průzkumu ohlašovaly, tedy výrazným vítězstvím favorita. Podle prvních odhadů 65 : 34.

Je to bystrý mladý muž, trochu záhadný. Byl bankéřem, vystudoval klavír na konzervatoři, ale má taky všechny školy, které se ve Francii pro vysoké představitele státu vyžadují. Strategickému učení se vyučil, když pár měsíců pracoval jako ministr hospodářství u prezidenta Francoise Hollanda na ekonomických reformách.

Avšak nejdůležitějším výsledkem těchto voleb není vítězné jméno, jako spíše tábory poražených. Když sečteme hlasy těch, kdo v prvním kole volili proti tradičnímu střídání socialistů a republikánů, tedy jak hlasy pro vítězného Macrona, tak pro pravičáckou Marinu Le Penovou i levičáckého Jean-Luc Mélenchona, byly to téměř dvě třetiny hlasů. Dvě třetiny hlasů proti establishmentu! (Když jsem v den voleb poslouchal v Praze přebory v pokrytectví našich stranických předáků u Václava Moravce , ani jsem se těm Francouzům nedivil.)

Ve Francii se tak vzedmula obrovská síla, která bledá svoji budoucnost. Nadcházející parlamentní volby, které proběhnou jen s několikatýdenním zpožděním 11. a 18. června, budou možná ještě důležitější. Pomohou ověřit, zda je propad zavedených politických stran trvalý.

Úspěch nové konstelace politických sil není předem jistý. Francouzský volební systém je velice ošidný. Je to většinový systému, kde rozhoduje vítězství v každém z 557 volebních okrsků, a protože se volí dvoukolově, trochu se to podobá našim senátním volbám. Rozdíl je v tom, že do druhého kola může postoupit i více nejúspěšnějších kandidátů, pokud se přehoupnou přes stanovený podíl hlasů.