Zbyněk Fiala: Mravnost za všechny prachy

Profesor ústavního práva Václav Pavlíček se domnívá, že podpis nevypověditelných smluv o poskytnutí 59 miliard finančních náhrad pro církve, jak to jménem vlády udělal v pátek premiér Petr Nečas (ODS), odporuje obecnému principu dobrých mravů. Na tomto základě lze smlouvu napadnout.

„Nevypověditelnost je promyšlený způsob, jak zavázat všechny ostatní zákonodárce a ústavodárce,“ řekl Pavlíček deníku Právo.

V této souvislosti deník připomíná také „akademickou spekulaci“ předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, že smlouvu zrušit nelze, ale platby možná ano.

„Platí ustanovení, že pokud ÚS zruší nějaký právní předpis, tak právní účinky, které podle toho předpisu nastaly před zrušením, jsou nedotčeny, ale práva z takového zrušeného předpisu již nelze vykonávat. Ale to je akademická spekulace,“ řekl Rychetský v ČT.

I když je tedy mravnost v naší době často vysmívaná, mohla by se ocitnout v situaci, kdy je za všechny prachy.

Mimo rámec formálního práva lze dodat, že církve by nemohly dlouhodobě fungovat ani v situaci, kdyby u soudu uspěly, ale za nemravné je považovali občané.

Nemuselo by to dopadnout jako za časů Mistra Jana Husi, kdy toto hodnocení katolické církve převážilo a přineslo změny, které vydržely minimálně dvě stě let, a vlastně dodnes, neboť jsme nejateističtějším národem Evropy. Signálem změn na cestě je posilování drtivého vedení levice v předvolebních průzkumech. Podle únorového modelu CVVM by se do sněmovny dostaly jen čtyři strany, z toho ČSSD by dostala 41 % a u KSČM 17 % hlasů, dohromady 58 %. Pravice by byla zastoupena TOP (17 %) a ODS (12 %), dohromady 29 %. mandáty by tedy byly rozděleny přibližně v poměru 2:1. Tam už by nebyl prostor na přeběhlíky.

Ústavní soud se nemohl v pátek sejít, aby reagoval na výzvu k vydání předběžného opatření, protože v oslabené sestavě (už je tam jen 12 soudců) nebylo možné dát v krátkém čase potřebných deset soudců dohromady. Sám Rychetský ležel na hadičkách na operačním sále v IKEM, kde mu dělali plánovaný kardiologický zákrok. Z toho si nelze jentak odskočit.

Avšak obava, že ústava sice platí, ale lze ji různými triky obejít, bude nejspíš lichá. Právo je symbolický způsob, jak zabránit tomu, aby společnost reagovala na nepřijatelnou míru nespravedlnosti výbuchem nekontrolovatelného násilí. Lze snadno nalézt příklady, kdy právní řád počítá s pokusy některé ze stran postavit rozhodování soudu před hotovou věc a výsledek takového jednání proto anuluje. Například v konkurzu jsou anulovány všechny převody, které proběhly v předchozím půl roce a znamenaly by zvýhodnění bankrotujících vlastníků nebo některého z věřitelů. Proto také vláda, jejíž zákon o církevních restitucích byl hned třemi stranami napaden předepsaným způsobem u Ústavního soudu, se ocitá v režimu sporu, kdy už nemůže rozhodovat jednostranně. Nemůže volně podstoupit riziko, že jedná protiústavně a zvýhodňovat církve, tedy jen jednu stranu sporu, na úkor druhých, tedy občanů zastoupených stranami opozice.

Vláda onou podepsanou smlouvou navíc dlouhodobě zvýhodňuje církve, které se rozhodly pro závislost na státních platbách na dalších 30 let, vlastně po další dvě generace, před církvemi, které se tomu brání. Toto hledisko je nadřazené i tomu, zda vyplácené církve v minulosti v ČR působily a mohly utrpět nějakou škodu. Tím se dostává do rozporu jak restitučním principem, tak s proklamovanou odlukou církví od státu. Upozorňuje na to ústavní stížnost ČSSD:

„…není jasné, proč se této finanční náhrady má dostat i církvím, které v rozhodném období (tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) na území bývalého Československa, resp. dnešní České republiky nepůsobily. Tak je tomu v případě Luterské evangelické církve a. v. v České republice, která byla registrována teprve ke dni 19. ledna 1995 (č. reg. 360/1995/21). Podobně je tomu v případě Apoštolské církve, která byla podle důvodové zprávy k ZMV (str. 24) registrována v roce 1989, tedy až na samém konci rozhodného období. Přesto se této církvi za tuto velmi krátkou dobu její existence v rozhodném období má dostat finanční náhrada ve výši 1 056 336 374 Kč.

Oproti tomu jiné registrované církve nejsou zahrnuty do výčtu církví obdařených finanční náhradou obsaženého v § 15 odst. 2 ZMV, a to přestože působily po převážnou část rozhodného období, jak je tomu v případě Novoapoštolské církve a Křesťanských sborů - podle důvodové zprávy k ZMV (str. 25) byly obě registrovány v roce 1956.

Pro výběr registrovaných církví, které zákonodárce obdařil finanční náhradou, tedy zjevně není rozhodná skutečnost, zda daná církev utrpěla v rozhodném období majetkovou křivdu, ale okolnost, zda do účinnosti ZMV byla daná církev financována státem.

Je příznačné, že do výčtu obdařených církví, obsaženého v § 15 odst. 2 ZMV, není zařazena žádná z registrovaných církví, které nebyly dosud financovány státem, ačkoli by jim zvláštní právo na financování státem podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů, mohlo být podle zákonné úpravy platné do konce roku 2012 přiznáno, neboť ve všech případech jde o církve registrované již podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.

Jde konkrétně o Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (registrována v r. 1990), Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi (registrována 1. 9. 1993), Novoapoštolskou církev a Křesťanské sbory. Jelikož tyto církve o financování státem nestály a nestojí, nedostaly se do výčtu církví obdařených finanční náhradou podle § 15 ZMV.

Zastřeným důvodem finanční náhrady je tedy ten, který je přiznáván až důvodovou zprávu k zákonu (str. 29): „hlavní zásadou je uspořádání majetkových poměrů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi s cílem postupného vytvoření modelu samofinancování církví a náboženských společností a jejich úplné ekonomické odluky od státu“.

Je-li toto skutečným důvodem pro poskytnutí finanční náhrady právě těm registrovaným církvím, které jsou dosud závislé na státním financování své činnosti, pak zákonodárcem zvolené opatření vede k přesně opačnému výsledku, než který je takto proklamován: vede k připoutání státu a registrovaných církví, obdařených finanční náhradou, k sobě právním poutem věřitele (církev) a dlužníka (stát), a to na dlouhou dobu 30 let, přičemž po tuto dobu se břemeno státu ještě navyšuje tím, že se výše nesplacené částky finanční náhrady každoročně zvyšuje o míru roční inflace.

Stát tím na sebe bere v podstatě „odpovědnost“ za další dlouhodobou existenci jím vybraných registrovaných církví a náboženských společností. Zákonodárce těmto obdařeným církvím a náboženským společnostem po dobu 30 let „poskytuje … dostatečný prostor k zajištění postupného přechodu na samofinancování“ (str. 39 důvodové zprávy), zatímco osud jiných registrovaných církví a náboženských společností je mu lhostejný.

Stát se tedy rozhodnutím zákonodárce rozhodl preferovat vybraných 17 registrovaných církví a náboženských společností, přičemž tak učinil toliko podle kritéria jejich financování státem k 31. 12. 2012.

Tato exkluzivita pro církve obdařené státem poskytnutím finanční náhrady však neodpovídá principu světského státu, který přistupuje ke všem (registrovaným) církvím a náboženským společnostem shodně. Podle č. 2 odst. 1 Listiny je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Napadená zákonná úprava je s touto ústavní normou v rozporu.“

Publikováno se souhlasem vydavatele.