Brýle na krátko ukazují březnové výsledky českého průmyslu v nadějném světle. Výkonnost sektoru dlouho tíženého pandemií stoupá, jen za jediný měsíc se zvedla o 3,2 procenta a za rok dokonce o 15 procent. Zatím se do toho nepromítl vývoj vyrabované severomoravské ocelárny Liberty, ani vrbětický výbuch exportu do Ruska.

Polovinu růstu českého průmyslu obstarala výroba automobilů, kde roztočili kola o 47 procent rychleji než loni. To nemuselo být tak těžké, loni půl března stáli. Avšak rychle roste také hodnota nových průmyslových zakázek, meziročně dokonce o 23 procent. Zdálo by se, sláva, jsme z nejhoršího venku! (viz zde)

Ano, snad, pokud jde o bezprostřední vliv pandemie. Brýle na dálku však vidí jiné obzory, kdy vedle našeho aktivního zmenšování zahraničních trhů představují největší rizika digitalizace a zelená transformace. Digitalizace luxuje pracovní místa a zvyšuje rozdíl mezi těmi, kdo umí a neumí. Zelená transformace opouští hlavní tahouny naší ekonomiky, tepelnou energetiku a auta se spalovacími motory. Kdy to bude? Přestávají platit naše oblíbené pohádky, že někdy za padesát let, a nám že už to může být jedno.

V digitalizaci jsou největšími hráči Spojené státy, Německo a Čína. Německo máme u nosu a v Praze dokonce působí společné česko-německé výzkumné a vývojové centrum Průmyslu 4.0. Jeho vliv je však stále hlavně akademický, protože výsledky vědy v Česku nemá kdo poptávat. Zahraniční firmy mají svůj výzkum a těch českých významných moc není. Účinnou podporu toho, aby mohly vznikat, stále nikdo nenabízí.

To neznamená, že k nám digitalizace nedolehne. Její hlavní efekt spočívá v tom, že robotizovaný průmysl přestává být závislý na zemích s lacinou pracovní silou. Robot stojí všude stejně, pracuje pořád, nekouří, nejí, nebydlí, neděle nesvětí, a vždy nabízí maximální bezchybný výkon. Výroba se proto klidně může vracet do mateřských zemí. Pokud k nám tedy digitalizace dolehne jen zprostředkovaně, pocítíme ji tak, že zahraniční firmy couvnou a u nás nechají jen problémy s nezaměstnaností.