Ne že bych neuměl lhát. Ne že bych neznal hadí argumentaci, která se plazí a svíjí, takže se nepříjemných skutečností ani nedotkne. Dlouhá léta jsem příležitostně přednášel o public relations, což je spolu s reklamou nejdokonalejší teorie lhaní, jakou lidstvo dokázalo vymyslet. Ale na Václava Moravce nemám, to říkám s čepicí v ruce. Jeho odpověď etickému panelu České televize ve věci výroku, že Václav Klaus „byl gubernátorem Vladimíra Putina v České republice“, je hodna učebnic.

Kdyby si to šel ověřit u samotného Václava Klause, tak ho kousne. Vždycky věřil, že byl (kromě jiného, tedy prakticky všeho v české politice) hlavou státu, jak stanovuje Ústava v článku 54, odstavec 1. To je možná trochu moc, a tak ve 3. odstavci stejného článku se píše, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Hlava je pro jistotu oddělena od těla.

Ale i s takto magicky definovanou rolí je prezident republiky víc než pouhý zmocněnec vzdáleného Gosudara. Tak to bylo v minulosti, ale tu jsme svrhli. A tlačili ji pak do stále hlubšího svržliště jda v zástupech za Václavem Klausem, který byl vůdcem i ikonou tohoto sestupu. Když pak Michal Kocáb osobně vyhnal ze země i ruské tanky, mohl se každý svobodně klanět někomu úplně jinému. Kdo by se v takové situaci hrnul do nějakého prošlého gubernátorství, když tu bylo tolik nových příležitostí!

Nejdál došli borci zaslepené jednostrannosti, ale jsou tam rizika. Začalo sílit tušení, že budoucnost není totožná s ne-minulostí. Pouhá změna znaménka nám nabídne jen jinak přeladěnou bídu. Když jsme si tenkrát stěžovali na to, jací idioti nám vládnou, nebylo to hnáno touhou vyměnit tamty idioty za jiné. Stejně tak jsme měli dost skandování hesel a třepení pysku jedinou pravdou, ale úlevu jsme nehledali v nařízeném přemílání něčeho jiného, stejně blbého.

Václav Klaus to mnohým kazil, když poukazoval na potřebu vyváženějšího přístupu. V ekonomické teorii možná ne, ale v povinnostech správy státu byl opatrnější. Zmíněný gubernátorský výrok Václava Moravce působí dojmem, že jde o komentář ke Klausově zahraniční politice. Pak se autor trochu spletl. V prvních letech Klausovy vlády se zdálo, že to je politika proti všem azimutům. Nebylo divu, nechtěli uznat, že jsme nejlepší. Ale později tento předseda strany, vlády, sněmovny i prezident republiky (všechno jedna osoba!) dával přednost tomu, aby se republika vyhýbala konfrontačnímu jednání. Škodí to kšeftu.