Titulek jsem si vypůjčil z kultovního internetového žurnálu Slate. Autor Yasha Mounk ve svém sloupku připomíná, jak byli komentátoři a analytici s Donaldem Trumpem vždycky rychle hotoví. Když ohlásil kandidaturu, smáli se. Jeho vzestup na čelo volebních preferencí pak komentovali jen jako krátkodobý úspěch, který rychle odezní. Potom přišla nominace Trumpa na kandidáta Republikánské strany – sláva, Hillary Clintonová ho smete a bude od něj pokoj. Teď, kdy se ujímá úřadu, se zase sází na to, že o něj brzy přijde nějakým impeachmentem. Jediný problém je, jak se sázet, když ti, co sázejí, i ti, kdo by sázky přijali, si tím jsou jisti. Je to 1:1, vyhrát není co.
Stále znovu se vytahují také nejnovější průzkumy veřejného mínění, které potvrzují, že Trump je nejnepopulárnější prezident, co paměť sahá. Jen 43,5 procenta dotázaných jej vnímá příznivě, zatímco 48 procent nepříznivě. Zatím nikdo do toho nešel takhle proti větru. A mohlo to být ještě horší, kdyby Trump nepřišel na to, jak obejít nepřízeň médií a nekomunikoval se svými příznivci přímo, prostřednictvím twitteru. Ovšem pohled pod čísla ukazuje, že od voleb se podíl příznivých hlasů vytrvale zvyšuje. Teď je vlastně na dalším maximu. Když to bude pokračovat, uvidíme zcela jiný obraz.
Přirozeně, že záleží na tom, co Trump v prezidentské funkci začne dělat. Jeho názory jsou těkavé, ale je z nich patrný základní rámec, který se liší od uhlazených a rétoricky vzorových projevů jeho předchůdce Baracka Obamy.
Odcházející prezident se pokoušel zlepšit nejkřiklavější problémy domácí scény, jako byla zdravotní péče, a nasazoval krk, když nepřátelský Kongres obcházel exekutivními rozhodnutími. Snažil se také odpoutat od vleklé a nesmyslné války v Afghánistánu, ale přišly války nové, spolu se zjištěním, že ani prezident s některými věcmi prostě nic neudělá. Byl tu ideologický rámec agresívního amerického unilateralismu, který bych přirovnal k naší někdejší vedoucí úloze komunistické strany a přednostem tábora míru. Ideologický chomout, který šlo vyměnit – obrazně řečeno - jen za oprátku.
Trump je jiný. Působí na mne dojmem člověka, který neví, že to nejde. To není hloupost, to je přístup. Sám jsem byl kdysi poučen, že se musím chovat právě tak. O čem bych se měl bavit s lidmi, které zvu k rozhovorům, když předem vím, že nic nejde? Že vím, kdo všechno nedovolí, aby se něco změnilo? To je novinářská smrt. Já se musím ptát, a politik ať mudruje. Ať hledá řešení za rámcem obvyklého možného. Nebo ať jde od válu.
Jenže přijde chvíle, kdy Trump bude muset taky ukázat, že to jde. Zvládne to?
Republikáni klasickou daň z přidané hodnoty nechtějí
Řekněme si, jaké deklaruje hlavní cíle. Pragmatické vztahy s Ruskem, aby bylo partnerem pro boj s terorismem a snižování jaderných zbraní. Otazník nad NATO, které jinou agendu než Rusko nemá. Drsné vztahy s Čínou, ze které se stal ekonomický soupeř. Distance od zdravotnické a klimatické politiky Obamy. Obnova domácí infrastruktury, digitalizace, chytrá města. A daňová reforma. Revoluční daňová reforma, aby podpořila domácí výrobce.
Začnu tím posledním. Navrhovaná daňová reforma je revoluční proto, že chce narušit výhodnost přenášení výroby do zahraničí. Znevýhodňuje dovozy, a může tak zásadně narušit dnešní běh globalizace. Základní trik spočívá v příjmové dani na bázi místa určení. Tím se podobá dani z přidané hodnoty, píší profesoři z právnické fakulty Michiganské univerzity, avšak liší se tím, že přistupuje jinak k domácím výrobkům a k dovezenému zboží. (ZDE)
Republikáni klasickou daň z přidané hodnoty výslovně nechtějí, ale chtěli by sáhnout po té její vlastnosti, že zdaňování se odehrává v místě prodeje. Fungovalo by to tak, že jde-li zboží přes hranice, nedaní se. Prodá-li se doma, daní se. Posud je to stejné jako DPH, nepřímá daň. Jenže ta navrhovaná daň je přímá, daň z příjmů organizací, a má dostat ještě další vlastnosti. Měla by se chovat jinak ke zboží vyrobenému doma pro domácí trh, jinak k exportu a jinak k dovozu.
U zboží vyrobeného doma spočítáme tržby, odečteme náklady, včetně nákladů práce, a vyjde nám daňový základ, který bude zdaněn sazbou korporátní daně. Také zboží vyrobené doma a určené na export může odečíst náklady, včetně pracovních, ale to už zdaněno nebude. Odečtené náklady vytvoří daňový kredit, po kterém může zmíněná firma sáhnout, kdyby další část produkce prodala na domácím trhu. Zato dovozce utře – bude muset zdanit celé tržby (jako u DPH), ale bez možnosti odečíst jakékoliv náklady. Z toho je zřejmé, že dovoz do USA bude zatížen zhruba 20 procenty. Pokud to USA projde u WTO, která to výslovně zakazuje.
Těch 20 procent představuje novou sazbu korporátní daně, sníženou z dosavadních 35 procent. Současně bude zaveden okamžitý odpis investice (celá investice hned v prvním roce do nákladů), ale zároveň bude zrušena odečitatelnost nákladových úroků. To by mělo povzbudit investiční činnost a tvorbu pracovních míst. Američané tvrdí, že to je daňový systém pro 21. století.
Kdyby to prosadili – Amerika je veliká a mocná – je to výhoda pro země s obchodním schodkem, jako jsou právě USA, ale nevýhodné je to pro země s obchodním přebytkem, jako je Čína. Konflikt s Čínou by tak vznikl v každém případě, i kdyby Trump upustil od hrozby, že nasadí 35 procentní dovozní clo. Ve věčném konfliktu se však žít nedá. Číňani by asi urychlili přechod k většímu podílu domácí spotřeby a hledání nových trhů, což je cílem i Nové hedvábné stezky.
Do nevýhody by se dostali i další významní vývozci jako Německo a jeho prostřednictvím i Česká republika. Evropská unie by musela hledat podobné přizpůsobení jako Čína. Samotná daň by se možná dala ustát, protože problémy vývozců do USA budou zmírněny posilováním dolaru. Jak daleko to půjde, to je těžké odhadnout, protože souběžně proti sobě půjdou i měnové politiky obou bloků. Fed bude zvyšovat úroky (a posilovat dolar), zatímco v Evropě pokračuje kvantitativní uvolňování (a tlačí euro dolů). Tohle rozhodí světové trhy. Růst dolaru a úroků otřese zeměmi, které si v této měně půjčovaly a navíc budou odstrkovány i od amerického trhu. Bude problém jim pomoci, protože růst úroků přinese obrovské ztráty majitelům dluhopisů, včetně největších bank. Globalizace začne haprovat.
Daňová revoluce nepatří k původním nápadům Donalda Trumpa. Myšlenka už nějaký čas koluje v akademických kruzích a nakonec byla přejata předsedou republikánské většiny ve Sněmovně Paulem Ryanem. Ten ji představil v Kongresu v červnu loňského roku. Trump pak nabízel trochu jiné nastavení, ale to jsou detaily, které budou předmětem případné debaty zákonodárců. Berme jako fakt, že jde o návrh strany, která má většinu, je v tom zajedno s prezidentem a je to tedy schopna prosadit.
Nepřehlédněme onen prvek podpory investic, který je v daňové reformě přítomen. Když ho propojíme s Trumpovým programem renovace infrastruktury jako veřejné zakázky, nadělá si spoustu kamarádů. Proto už teď vyletěly burzovní indexy k rekordním výšinám.
Škodící politiky bychom našli i doma
Pak jsou oblasti, kde chce Trump škodit, jak se to interpretuje. Zdravotnictví, zrušení Obamacare. Trump tvrdí, že je to nutné, nefunguje. Obchodní systém, který to měl obsluhovat, je špatně nastaven, byl často zahlcen. Ceny pojištění vzrostly, ale hranice, od které je lze daňově odečíst, je tak vysoko, že na ni polovina pojištěných nedosáhne. Má to vystřídat něco dostupnějšího. Uvidíme, návrh prý přijde hned v prvních týdnech. Nový systém má vystřídat ten starý v jediném dni. Z toho je zřejmé, že se bude chystat dlouho.
Klima, další hrozba. Den před inaugurací nového prezidenta Světová meteorologická organizace sdělila, že jsme prožili už třetí rekordní růst průměrné roční teploty v řadě. Jsme 1,76 stupně Celsia nad průměrem minulého století, přitom Pařížské dohody si kladly cíl zadržet růst teplot na 1,5 stupni Celsia. Může jít o výkyv, ale jsme v nebezpečném poli. A pokud přijde velký hurikán nebo něco podobného, je oheň na střeše.
Také tady však Trump říká, že chce odstranit nevyhovující regulaci a nechat kompetence na jednotlivých státech. Kalifornie už ohlásila, že se nebude federálními kotrmelci řídit a bude pokračovat v opatřeních dohodnutých v Paříži. Podobně chtějí postupovat i další státy, včetně státu New York. Také největší průmysloví výrobci v čele s Unilever dali dohromady skupinu, která prosazuje dodržování přijatých závazků. Nemají na vybranou, jsou v rukou zákazníků, kteří mají tyto preference.
Na začátku ale stála otázka, jestli na to Trump má, jestli je schopen něčeho dosáhnut. U daňové reformy je to jasné, přidá se k odbornému proudu. O jeho smysl se ekonomové přou, ale na druhou stranu je spousta věcí, na kterých se dohodnou, a dopadne to špatně. Může to tedy dopadnout jako odborně provedená ptákovina, ale nepřátelé hyperglobalizace, ke kterým se počítám, to sledují sympaticky. U zdravotnické reformy je klíčový slib, že se to udělá ze dne na den, což vzhledem k houštině problémů může znamenat i nikdy. U klimatu už není prezidentův názor až tak důležitý, vývoj jde jinudy.
Škodící politiky bychom našli i doma. S nemožným taky máme zkušenosti. A když nastane chvíle, kdy je všechno lepší než to, co tady bylo, přichází čas spasitelů. Možná to vyjde a budou slavní. Když ne… I to se stává.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
