Zhruba stejně, jako v jedné sezóně covid-19, ČR tíží postavení ekonomiky jednostranně závislé na zahraničním kapitálu a nepřiměřené míře exportní otevřenosti. V důsledku této závislosti v posledních letech odvádíme do zahraničí 300 miliard korun na dividendách a možná srovnatelně mnoho i na transferech prostřednictvím nadiktovaných vnitropodnikových cen a předražených služeb ze strany zahraničních matek.

„Míra odlivu výnosů z ČR je více než dvakrát vyšší, než by odpovídalo objektivním makroekonomickým podmínkám včetně rizikovosti ekonomiky, jejího výkonu a celkové zásoby přímých zahraničních investic,“ konstatuje studie, kterou už roku 2016 připravil odbor analýz na Úřadu vlády ČR. Takže problém je znám, ale nic se s ním nedělo.

Ztráta ekonomické suverenity a jednostranná zahraniční závislost ČR je důsledkem liberálního fanatismu, kterým se řídila transformace na začátku 90. let. Připomínala rozprodej živých bytostí na orgány, kdy podniky se trhaly na součásti a prodávaly zahraničním zájemcům za cenu spáleniště. Někdejší relativně soběstačná ekonomika ČR prakticky zanikla. Republika se stala dodavatelem levné práce, takže ještě 30 let po změně systému je česká mediánová mzda (29 333 Kč) je pod německou hranicí chudoby (1140 EUR, asi 30 000 Kč).

Pokud odhlédneme od mezinárodních srovnání, statistické chudoby není v ČR mnoho, nicméně existuje. Pracuje s ní rozvinutý průmysl chudoby, který využívá systému sociálních dávek, aby je od jejich příjemců okamžitě odčerpal. Dělá to například tak, že v předražených ubytovnách odčerpává státní podporu na bydlení. V ČR je také nejhustší síť lichvářských institucí i mimosoudních exekutorů, bazarů s kradeným zbožím i heren a kasin. To všechno dokáže zpeněžit mlhavou naději nejchudších.

Standardní postup zlepšování situace znevýhodněných skupin obyvatelstva v podobě sociální solidární ekonomiky je zatlačen do bezvýznamnosti. Pár pokusů o družstevní sociální podnikání najdeme, ale jejich význam je okrajový a když o tom chce někdo psát, opakuje stále stejná jména. Nemá to dostatečnou politickou podporu, protože je příliš mnoho zájmových skupin, které by na tom mohly ztratit. Neochota ke změně je vlastně obecným rysem současné české situace. Covid-19 však představuje takový náraz, že by mohl zaběhlým systémem otřást. Je úkolem levice, aby sáhla po řešeních, která jsou efektivní i sociálně spravedlivá.