Kdybych politologa Petra Robejška posuzoval jen podle toho, co řekl Kateřině Perknerové pro Deníky, byl bych s tím rychle hotov.

„Společnosti, ať už americká, bulharská nebo česká, mají pomalu dost paternalistického přístupu elit, který jim říká, co smějí, a hlavně, co nesmějí říkat. Druhý moment je vznik poptávky po typu politika, který věci popisuje třeba drsně, ale jasně. Tím, jak je pojmenovává, vyjadřuje, co si myslí velká část národa.“

Nabízí tedy skok z bláta do louže. Místo toho, aby politik společnosti paternalisticky řekl, co smí, a hlavně, co nesmí říkat, prostě jasně a drsně ohlásí, co si myslí většina. Jasně a drsně, chcete jít s většinou? Chcete demokracii? Správně. Přijďte volit a hlasujete pro mě!

Používám jasný a drsný tón s vědomím, že Petru Robejškovi úmyslně křivdím. Ve skutečnosti ho řadím mezi levicově uvažující pravičáky, což zase není nic divného, protože většina západních centristických stran, které se samy deklarují jako pravice, jsou nalevo od naší levice. Což mimochodem platilo už za komunistů. Pamatuji si své ohromení, když jsem v půli 80. let vyslechl nový program německé křesťanské demokracie a nestačil se divit, co se sociálně uvažující občan odvažuje chtít.

Ale jsou i jiné levice. Shodou okolností ve stejnou dobu, kdy politolog Petr Robejšek prezentoval svůj nový politický projekt, lovící v pravicovém rybníku Andre Babiše za pomoci odlišného velkopodnikatelského zázemí, zazněly ve skromném prostředí levicového debatního klubu SPAS zkušenosti s veřejnou účastí na politickém dění v ryzím kadlubu levicového žáru, v jižní Brazílii a Jižní Americe vůbec. Prožíváme sice rok, kdy jim to tam končí po „studeném puči“, kterým byla svržena brazilská prezidentka Dilma Rousseffová, ale historická lekce už byla založena do paměti lidstva.