Zbyněk Fiala: Řecké nervy a české dluhy

Den co den je odkládáno konečné rozhodnutí, zda Řecko dostane potřebných 130 miliard euro, které by mu měly umožnit přežít tlak finančního trhu, nebo zda se přezuje do drachem a dluhy promění v popel bankrotu. Je to napínavé pro obě strany. Řekové mají teoreticky čas do konce března, kdy by potřebovali refinancovat státní dluhopisy za 13 miliard euro, ale je jasné, že nikdo jiný, než solidární vlády eurozóny nic nekoupí. Mezinárodní měnový fond u toho asistuje hlavně jako dráb, který bude dohlížet na dodržování dohodnutých podmínek. Desetkrát větší částka se vyjednává hlavně proto, aby jistota pomoci srazila úrokové náklady, které by byly jinak jednoznačně nesplatitelné.

Z nesplatitelnosti řeckých dluhů mají zatím strach všichni. Stále není jasné, co by se stalo, kdyby byly nesplatitelné i poslední zbytky toho, co předtím nakoupily všechny instituce, které do řeckého dluhu v různých fázích investovaly. Nadále se vychází z obavy, že pomoc Řecku je levnější než zničující důsledky defaultu. Ale jednoznačné odhodlání něco takového nepřipustit dostává trhliny. Jednání měla být dokončena o víkendu, ale nebyla ani středu v noci. Nyní byl termín prodloužen o 15 dní. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble se však nechal slyšet už po prvním překročení lhůty v pondělí, že by nejraději navrhl Spolkovému sněmu k projednání jen část dohodnutí pomoci ve výši 30 miliard euro. Tuto salámovou taktiku chtěl zvolit, protože nebylo jasné, co bude pokračovat.

Eurokomisařka Neelie Kroesová, která není do jednání bezprostředně zapojená, řekla veřejně, co se probírá v bruselských kuloárech, že řecký default je možnost, kterou lze uvažovat, aniž by se nutně muselo jednat o rozpad eurozóny. Jak by se eura přetavila na drachmy, to by se dalo dohodnout, aniž by bylo nutné rozpoutat peklo všeobecného přepočtu závazků ve společné měně na závazky v rozkolísaných národních měnách všech ostatních členů rozpuštěné unie.

Jednání v Athénách drhla na požadavcích snížit o pětinu minimální mzdu, protože se týká i veřejných institucí placených ze státního rozpočtu, a snížení dolní hranice základní sazby starobních důchodů, která začíná na 360 euro (něco přes 8000 korun). Ten první problém směřoval ke kompromisu, že by se nižší minimální mzda týkala jen nových pracovních smluv. Těch asi moc nebude, když úsporná opatření zahrnují propuštění 150 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru. Vlastně už se vyškrabovaly drobné, posledních 300 milionů euro, aby se splnil letošní plán úspor v rozsahu 3 miliardy euro (nějakých 75 miliard korun). Celý plán však veřejnost vnímá velice nepřátelsky a v úterý to dala najevo generální stávkou. Problém penzí je považován za kritický, protože starší generace byla krizí postižena nejvíc.

I kdyby však k pomoci v původním rozsahu došlo, není jasné, zda to bude stačit. Řecko se nyní potýká se státním dluhem na úrovni 160 procent HDP. Toto vyjádření má pomoci odhadnout, jak dlouho by to trvalo, kdyby se Řekové pokoušeli dluhy splácet dejme tomu 5 procenty HDP ročně. Ve skutečnosti taková úvaha k ničemu nevede, protože Řekové spíše potřebují investice, aby si na splácení opatřili nějaké příjmy. Když budou jen škrtit, HDP bude klesat a míra zadlužení zůstane stejná nebo se ještě zhorší, jak už se stalo v loňském roce i Španělsku.

Současná pomoc má srazit míru zadlužení na 120 procent HDP. Dohodnuté se zdá být také „dobrovolné“ snížení požadavků stávajících majitelů státních dluhopisů bude spočívat ve výměně existujících papírů za nové s 30 letou splatností, které však budou znít na polovinu částky a budou mít úročení v pásmu 4 procent, jen pár bodů nad tím, za co se na podzim prodávaly ty české. Ale pokud má být splaceno aspoň tohle, aktivní opatření vůči Řecku budou nejspíš pokračovat.

Míra zadlužení 160 procent HDP se nyní objevila na jiném místě – v zajímavé studii nezávislého think tanku IDEA, který se pokusil odhadnout „fiskální mezeru“, dlouhodobý rozdíl mezi rozpočtovými příjmy a potenciálními potřebami veřejného sektoru. Vyšlo jim pozoruhodné číslo 2,2 procenta HDP, ovšem jako roční průměr na dlouhá desetiletí dopředu. Toto číslo přitom vyšlo z čísel, která najdeme v konsolidačním programu českého ministerstva financí, to znamená z takového stavu českých financí, který je podle ministerských představ v pořádku. Pokud by se nic jiného nestalo, oné divoké řecké hodnoty bychom tak dosáhli za 40 let.

Jenže ono se děje. Konsolidační programy ministerstva financí nelze brát vážně, když ono samo odmítalo brát vážně i svůj vlastní rozpočet na letošní rok. „Nikdo neví, co bude,“ informoval nás při té příležitosti ministr Miroslav Kalousek. Teď už vědí o trochu víc, že nebude nic navíc. Vypadá to na stagnaci nebo pokles. Vláda přitom počítala s růstem.

Mezírka, která tam vzniká, však může prudce narůst. Připomeňme si, že loni tvořila 200 miliard korun, nepatrně navýšený původní deficit, který byl zatížen i neschopností čerpat evropské fondy, a k tomu 55 miliard korun, které bylo třeba vyškrtat v průběhu roku, aby to aspoň trochu vyšlo.

Podle čerstvé makroekonomické predikce IDEA, která byla prezentována ke stejnému datu, udržíme kladnou nulu hospodářského růstu, jenom v tom případě, že export se vzepne k tříprocentnímu růstu, protože domácí i veřejnou poptávku zalehly tupé škrty. V prosinci se zdálo, že exportní průmysl se trochu vzpamatoval, ale vydrží celý rok?

Peníze mizí, kam se podíváme. Nejlepší ministr školství podle všeho zadělal na zrušení celého jednoho operačního programu z evropských fondů na úrovni 50 miliard korun. Zastavené jsou operační programy dopravy, kde už uletělo 20 miliard korun. Silnice, které se postavily, nebudou uhrazeny. Státní rozpočet přitom letos počítá s evropskými transfery ve výši 100 miliard korun. Nejsou sice součástí státního rozpočtu, ale protože napřed se staví, a až pak se platí, bude to výdaj navíc, pokud peníze nepřijdou. A ony asi v tomto rozsahu opravdu nepřijdou.

Ale ani tady není všech hrůz dost. Děsivý stav právního prostředí, které je nastaveno na kořistnictví kmotrů, začíná přinášet své plody nejen v neuvěřitelně vysokých cenách veřejných staveb, ale také v jejich neuvěřitelně nízké kvalitě. Blbý nový software pro úřady práce nám tolik vadit nemusí, stačí ho vyhodit z okna a použít ten starý. Stejně lze naložit s elektronickými maturitami nebo zdravotními knížkami, které nikdo nepotřebuje. Ale zvlněná dálnice se holt musí předělat. Nakřáplé nové mosty taky nebude stačit jenom natřít.

A vedle toho se otvírají další penězotoky, penzijní, církevní, zdravotní, školské. Zatímco miliardy futrují soukromá konta i volební fondy, narůstá obrovský vnitřní dluh, který se projevuje tím, že v zemi už se kromě aut pomalu nic nevyrábí, lidé ze zavíraných továren už nenacházejí žádnou další šanci a jediný sektor, který opravdu vydělává, jsou mafie zaměřené na vymáhání třeba i vymyšlených dluhů.

Jistě, taky ušetříme. Na mezinárodní příspěvek eurovalu, který se buduje v rezervách MMF, dáme třetinu požadované částky. Zbytek by nám nepochybně chyběl, byť zatím nevíme konkrétně komu. Ale ti, kdo se dokážou o velké peníze postarat, zase nejsou tak početní, aby se to nedalo aspoň rámcově odhadnout.

Fiskální pakt nepodepíšeme? Zatím to tak vypadá. Co bychom se zapojovali do nějakých společných a solidárních akcí, když jsme nejlepší.

Byli by na tom všichni líp, kdyby si z nás vzali příklad? Obávám se, že odpověď se nabízí sama. Zdá se, že nejsme tak originální. Nečase předběhli jeho řečtí pravicoví druzi. Bezprostředně před vypuknutím krize měli ostatně stejný rating jako Česká republika dnes, a sice A -. To mínus na konci by bylo mnohem přijatelnější, kdyby se položilo před Nečasovu vládu.