Zbyněk Fiala: Rusnok guvernérem, koruna na dně

Máme tedy nového guvernéra, jak se celkem věcně označuje šéf České národní banky. Guvernér je něco jiného než guvernantka, které její pán svěřil péči o to nejdražší. Česká národní banka je ze zákona nezávislá na politických vlivech, ze života je to ovšem často jinak. Někdy panáčkuje, a jindy je zase nezávislá úplně na všem. Jako by říkala: Jsme tady, bojte se!

Prezident Miloš Zeman, který Jiřího Rusnoka jmenoval, v minulosti odmítal devalvaci koruny zavedenou odcházejícím guvernérem Miroslavem Singerem. Jakmile se však Rusnok stal členem bankovní rady, s devalvací vyjádřil souhlas. Je to výraz jeho nové loajality v nové situaci? Nebo u Zemana převažují osobní motivace nad věcnými? Jak vidět, bude o čem psát.

Odcházejícímu guvernérovi Miroslavu Singerovi lze vyčíst mnohé, ale nikoliv odbornost. Partnery mu mohla být tak polovina bankovní rady. Svou odbornost však využil výlučně k oddalování toho, k čemu jsme se zavázali při vstupu do Evropské unie, a sice přijetí společné měny. Příklad Slovenska, které během několika let smazalo odstup od svého západního bratra, ukazuje, jak falešná byla všechna proroctví, že takový krok by byl pro českou ekonomiku a společnost zničující.

Nezávislost České národní banky často vyznívá jako závislost českých občanů na rozmarech mandarínů centrální banky. Větší část dějin nové ČNB je dějinami jejích selhání, z nichž to největší je zánik českého bankovnictví v 90. letech. Iluze, že zahraniční vlastníci napraví Augiášův chlív, který v českých bankách vznikal pod nevidomým bankovním dohledem ČNB, byla završena pádem IPB a prohranou arbitráží s Nomurou. Ta se nadšeně přidala k českému Divokému východu a obohatila jej o své rodinné stříbro, schopnost porušit zákon uchování hmoty, kdy majetek tu skoro je, ale vlastně už není. Za to si vzala české rodinné stříbro, Plzeňské pivovary.

Přesná definice nezávislosti ČNB zní, že je nezávislá na politických vlivech. O jejích zásazích do politiky už tato definice nemluví. Památné je chování ČNB před měnovou krizí roku 1997. Uvedená krize byla výsledkem nejen děsivé hospodářské politiky, zametající problémy pod koberec, ale také války ČNB s vládou. Vláda měla být potrestána metlou, kterou má centrální banka vždy po ruce, vysokými úrokovými sazbami.

Potvrdilo se, že jde o nástroj, kterým lze dosáhnout politické změny. Nepotvrdilo se, že to je ve prospěch měny či ekonomiky. Vyšroubování sazeb až na 10,5 procenta (roku 1996) zafungovalo v podobném duchu jako pozdější solární krize. Nahnalo to k nám cizí peníze a ze země vyhánělo úrokové zisky. Příliv horkých peněz začal prudce zvyšovat kurz koruny, takže k deseti procentům úroků se dalo přidat ještě deset procent kurzového zisku (od roku 1994). Našlehala se tak bublina, která pak zákonitě praskla (roku 1997).

V současné době prožíváme jiný exces. Zatímco průmysl v okolních zemích přezbrojuje na plnou digitalizaci a automatizaci, v Česku byly dovážené modernizační investice zdraženy devalvací koruny o 10 až 15 procent, když započteme i přerušení dlouhodobého trendu k posilování měny. ČNB se tak změnila v pevnost hájící přežilý model laciné práce. Je to další nástroj koloniálního podřízení země, která musí platit tribut do zahraničí na úrovni půl bilionu korun ročně, když k oficiálnímu vývozu zisku přičteme ještě jeho skrytou část vyváženou prostřednictvím transferových cen (do Česka prodám materiál a součásti draho, z Česka vyvezu subdodávky levně, a ještě si přirazím za goodwill a smyšlené poradenství).

Někomu devalvace pomohla, například vývozcům dřevěné kulatiny. Nebo elektřiny. Polostátnímu ČEZu tak devalvace zachraňuje hospodářský výsledek, ze kterého platí dividendu do státního rozpočtu. Protesty vlády proti devalvaci proto zněly jen přidušeně. Pozornost vyvolal i fakt, že devalvace měla časovou souvislost s odkupem okysličeného telefonního operátora (O2) do českých rukou. Teoreticky tak mohla usnadnit platbu, pokud byly zdroje pořízeny v zahraničí a cena vystavena v korunách.

Je tu však ještě skrytý vnitřní cíl ČNB, kterým je snaha zabránit za každou cenu přijetí eura. Bídná úroveň koruny, kterou by se české mzdy a úspory měnily na společnou měnu, tomu má dodat veřejnou podporu. Čím lacinější koruna, tím větší pravděpodobnost, že většina občanů řekne – teď ne!

Vstup do eurozóny by samozřejmě znamenal, že rozhodující slovo přejímá Evropská centrální banka. Souhlas ČNB s přijetím eura by tedy představoval souhlas se ztrátou bohorovného postavení, které jí bylo hloupostí českých politiků umožněno. Byla by blázen, to je reálná hrozba.

Kdyby měl někdo z občanů pocit, že ho ta perspektiva ohrožuje taky, ať se podívá, kam ho přivedl současný stav. Stačí, když se podívá, kolik bere, převede to na eura a porovná se sousedy. Čtvrt století po opuštění východního bloku už se nemůžeme vymlouvat, že to bylo nějak historicky nastaveno. Jenže bankovní rada byla do současné chvíle posledním pohrobkem pravicových vlád a jejich klientela spočívala hlavně z džúsovačů, kteří se nějak dostali k privatizovanému majetku a neumějí nic jiného než ždímat zbytky jeho produktivity. Džúsovat z toho, co tam bylo - a z nízkých mezd.

Nezávislost centrální banky není posvátná kráva. Jsou vyspělé země, které se jí dlouho vyhýbaly. Například Bank of England dosáhla teprve roku 1997 práva nastavovat základní úrokové sazby – ale podle inflačního cíle, který stanovuje vláda. Novinku představuje nezávislý Výbor pro finanční politiku (FPC), který má hlídat systémové riziko, jinými slovy, předejít znárodňování příliš velkých bank, jak se to dělo ve finanční krizi.

Problém příliš velkých bank je v současnosti klíčový všude. Stejně dobře lze mluvit o přehnané centralizaci bankovnictví a také o přehnané financializaci ekonomiky. Peníze a finanční spekulace hrají neúměrně velkou roli vzhledem k tomu, že měna měla původně – vedle financování válek a vyplácení najatých hrdlořezů - usnadňovat směnu zboží a reálné investice. Kdyby byla ČNB opravdu nezávislá, nabídla by nějaká řešení.

Zatím dává přednost tomu, že se staví do role největší překážky. Projevilo se to likvidací českých kampeliček, neboť by mohly konkurovat zahraničním bankám (české banky fakticky nemáme). Předcházelo tomu přehlížení bizarnosti uspořádání kampeliček, kdy ztratily charakter vzájemnosti a mobilizace lokálních úspor pro lokální rozvoj a vznikaly bez hierarchie, umožňující kontrolu a řešení přelivů hotovosti. Z toho je zřejmé, že spousta politiků (zákony jsou jejich odpovědnost) jede na stejné lodi.

Pozoruhodný je kontrast českého podléhání Spojeným státům na jedné straně, a na druhé straně posmívání jejich centrální bance Fed. Vedení Federálních rezerv je přitom mnohem demokratičtější než ČNB, členství v klíčovém výboru pro operace na volném trhu rotuje mezi guvernéry členských bank, je tam větší různost hlasů a výstupy z jednání jsou otevřenější a časnější. Nejdůležitější je však fakt, že Fed sleduje dva cíle, vedle stability měny také maximální zaměstnanost, což je synonymum pro ohled na vývoj hospodářství. Česká národní banka má jen jeden cíl, kterým je stanovená míra inflace. Ta teď žádná není a ČNB vypadá jako zbytečná. Proto vyvíjí náhradní činnosti, aby nám moc nechyběla.

Kdysi se u nás dávaly za příklad ekonomiky Irska či Finska. Když se podíváme do jejich historie, vždycky tam byla nějaká krize, která se pak řešila ve spolupráci všech klíčových hráčů – vlády, podnikatelského sektoru a odborů. Byl vytvořen – obvykle pětiletý - program hospodářské obnovy (vláda), pro který byly dohodnuty daně a mzdový vývoj (akceptovaný sociálními partnery), vyjádřený jako inflace. Veličiny byly nastaveny tak, aby odpovídaly inflačním cílům, tedy aby mzdy nesoupeřily s cenami a daněmi. A až tyto dohodnuté inflační cíle technicky zajišťovala centrální banka. Nebyla tedy tím, kdo politiku tvoří, ale tím, kdo ji realizuje. Až v tom pak postupovala nezávisle.

ČNB má spíše zdvořilostní vztah k Poslanecké sněmovně. Tak aspoň vyznívá projednávání zpráv o inflaci, finanční stabilitě či hospodaření. Doporučuji podívat se na stenografické záznamy z jednání. Nikdo z poslanců ani nepípl.

Autor je publicista a bývalý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.