Tvrzení, že historie skončila, už patří historii. V řadě zemí převládá pocit, že prožíváme poslední dny prohnilého ancien régime, řádu minulosti, který nutně musí padnout, byť není jasno jak a kam. Nejvíc je to patrné ve Spojených státech, kde se Hillary Clintonová náhle ocitla v roli obhájce neudržitelného stávajícího modelu, protože jen tohle pro ni za zády radikálních soupeřů ve finále prezidentských voleb zbylo.  Dokonce i jindy liberální New York Times to už teď hrají jen na Hillary, bez ohledu na všechno to máslo, které jí stéká po hlavě.

Ano, stávající režim je neudržitelný, ale definovat jej budeme moci až z pozic toho, co jej vystřídá. Co to bude, nikdo neví. Právě NYT se vyjadřují s pobaveným nadhledem k tomu, co nazývají Sandersovy jednoduché výzvy k „revoluci“ (tu mají pochopitelně v uvozovkách), ale co rovnou vyhodnocují jako ekonomicky neudržitelné návrhy: všeobecná zdravotní péče, vzdělání ve veřejných vysokých školách zdarma.

Jenže socialista Bernie Sanders považuje za neudržitelné, když je na zdravotnictví vydáváno dvakrát více v poměru k domácímu produktu než v kterékoliv vyspělé zemi světa, a přesto je skoro čtvrtině občanů tato péče nedostupná v jiné formě, než jako jednorázová naléhavá pomoc na pohotovosti. Jenže ona míra nákladů na zdravotnictví zároveň definuje obrovskou ekonomickou moc, která se za tím skrývá. Kde jsou ty časy, kdy zemi vládli olejáři (a zbrojaři a banky). Teď je to farmaceutický průmysl (a zbrojaři a banky).

Do zdravotnictví proudí hlavně soukromé prostředky. Ovšem, jsou-li jednou peníze v oběhu, je jedno, jakými kanály. Spojené státy prostě na dokonalou zdravotní péči mají, ale drhne to v distribuci. A taková selhání distribuce, zejména tržní, má z definice řešit právě stát. Má právo obrat ty, kteří to přežijí, a podpořit ty, kdo to sami nezvládnou. Sanders je fandou britského modelu národní zdravotní péče hrazené z daní. „Revoluce“? Jiný – a často obdivovaný – funkční model.

Mimochodem, měli jsme ho také, po britském vzoru (to nevymysleli bolševici), ale utekli jsme od něj, a teď nevime co s ním. Jedna strana hájí kulhavé zbytky všeobecné péče (neziskové nemocnice) a druhá nás soustavně strhává k tomu plýtvavému pseudotržnímu americkému. V obou případech se však brodíme v situaci, kdy neorientovaný klient – pacient – podléhá zájmům superklienta – pojišťovny, kterou nic nebolí.