Zbyněk Fiala: Sousedíme s Čínou

Žebříček konkurenceschopnosti je vždycky věc ošidná, něco se dá změřit (tempo vývozu, směnné relace, inflace, obchodní a platební bilance), něco ne (podmínky pro podnikání). Někde můžeme měření aspoň předstírat, když počítáme dny potřebné pro založení firmy. Rychle založená firma nám ale moc nepomůže, když všechno směřuje k tomu, že zas rychle zkrachuje – třeba po nájezdu insolvenční mafie.

Nejpopulárnější žebříčky konkurenceschopnosti dělají Světové ekonomické fórum v Davosu a švýcarský Mezinárodní institut pro rozvoj managementu IMD, umístěný do nádherného prostředí na břehu Ženevského jezera v Lausanne. Ten druhý je prý vědečtější. IMD manažery vychovává a patří v tomto oboru do světové špičky. Podle Financial Times je dokonce jedničkou souvisle po celé uplynulé pětiletí. Ale také Forbes dává jeho program MBA do čela světového srovnání.

To neznamená, že musíme všemu z IMD věřit, ale je tu jistota, že mají metodu a že výsledky z nich nevypadly náhodně. A tak jsou tyto výroční žebříčky pravidelnou událostí, kterou nemůže žádný ekonomický tisk přehlédnout. V uvedených žebříčcích nejde o to, kolik kdo dosáhl nějakých hodnotících bodů, ale jak si stojí ve srovnání s ostatními (ranking). A protože to dělají zkušení lidé, vědí, že musí dost provokovat, aby jejich zpráva překřičela ostatní.

Závisí ovšem také na interpretaci. Česká republika se ocitá v letošním pořadí (27.) jen o dvě místa za nejúspěšnějším globálním výrobcem, Čínou (25.). Takhle blízko jsme ještě nikdy nebyli, ale pohybují se oba body, loni byl rozdíl podstatně větší, když Čína byla 22. a ČR 29. Čína zpomaluje, ČR loni zrychlila, díky obrovské injekci evropských fondů. Peníze utracené sice nejsou nutně penězi dobře vynaloženými, ale nějaký pokrok tu je a svět si ho všiml.

Ještě víc překvapí, že se na tomto renomovaném žebříčku nacházíme v bezprostředním sousedství Japonska, které je jen o jeden stupínek před námi. Máme už konkurenceschopnost jako Japonsko, nebo jsme Japonskem po zemětřesení? Pohled na historický vývoj tohoto ukazatele ukazuje, že i my jsme překonávali jakési zemětřesení. Mělo podobu zmatečních reforem, které prokázaly schopnost republiku téměř položit.

Nejsilnější stránkou české konkurenceschopnosti jsou jednoznačně ceny

Když pravice v ČR přebírala vládu, byli jsme roku 2008 podle IMD na 28. místě, tedy o jeden stupínek níže než nás žebříček posadil dnes. O pár let později, roku 2013, na vrcholu reformní smršti, která měla snížit zadlužení, urychlit růst a zvýšit konkurenceschopnost, jsme měli dluh skoro o 700 miliard korun vyšší (rozdíl dluhu mezi 2008 a 2013), HDP na nižší úrovni než roku 2008 a konkurenceschopnost o osm příček níže.

Dluh lze částečně připsat krizi, kterou „jsme si nevymysleli my“, jak s oblibou zdůrazňoval tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Ekonomika také stagnovala i jinde. Ale pokles konkurenceschopnosti o osm příček? Ve srovnání s ostatními? Je vtipné, když tito neumětelové nyní vystupují, jako kdyby mohli někomu poradit.

Žebříček vzniká v složité konstrukci, kdy je posuzováno pořadí v ekonomické výkonnosti, efektivnosti vlády, efektivitě podnikatelského sektoru a úrovni infrastruktury, ale každá z těchto položek se znovu skládá z pěti dílčích složek. Například efektivnost vlády je posuzována z hlediska vývoje veřejných financí, fiskální politiky, institucionálního rámce, legislativy pro podnikání a společenského rámce. Hlouběji do toho nevidím, o česká data se stará Patria, která je také poskytuje novinářům.

Ze srovnání letošního a loňského pořadí je zřejmé, že nejsilnější stránkou české konkurenceschopnosti jsou jednoznačně ceny, kde jsme zaznamenali skok z 18. na 6. místo z 61 posuzovaných zemí, což nás řadí do kategorie výprodeje. Tohle tedy taky není na čestné místo na nástěnce. Proti nízkým mzdám se konečně vzbouřily odbory. V protisměru působí devalvace koruny. Jestliže jsme tedy v této kategorii šestí na světě, asi to zaměstnavatelé i ČNB opravdu přehánějí.

Pro zajímavost, postavení ČR v mezinárodním obchodu je velice slušné (13.), ale onen cenový skok na něm nic nezměnil. Znamená to, že patříme do vedoucí skupiny závodů ke dnu, ze kterého není úniku? To možná znovu zlepšilo přitažlivost ČR pro zahraniční investice, kde jsme se posunuli z loňského 35. na letošní 27. místo. Kdyby šlo jen o reakci na náš trhák v závodech kde dnu, není o co stát. Připomeňme si také, že cenová úroveň v Česku neodráží obrovskou materiálovou a energetickou náročnost ekonomiky, takže zahrnuje i výprodej životního prostředí.

Obrovský skok je vidět v produktivitě a efektivitě

Je to dokonce ještě horší. Na jedné straně je výprodej do zahraničí a na té druhé bída ekonomiky pro domácí potřebu. Tam bylo nejhorší skóre vůbec – loni byla domácí ekonomika na 42. místě, tedy hluboko v druhé polovině žebříčku. Letos si polepšila na 35. místo. Je to velký skok, ale pořád žádná sláva. Tohle je největší česká slabina. Řebříček nestihl zaznamenat prudké zlepšení zaměstnanosti, kde máme objektivně nejlepší čísla v Evropě, ale IMD nás bůhvíproč řadí na 35. místo. Český trh práce je dokonce na 39. místě, což může odrážet nízkou úroveň aktivní politiky zaměstnanosti.

Slabinou řebříčků bývá jejich nekonzistentnost, porovnávají se jednotlivé složky, ale nemusí to vždy dávat rozumný celek. ČR má hroznou pověst z hlediska fiskální politiky, jsme tam 40., v čemž nejspíš bude i nějaký ideologický zádrhel. Doufejme, že se jedná hlavně o posouzení nízké míry investic na vědu školství či podfinancovanost zdravotnictví. Ale možná se finančníci zlobí, že přišli o levné peníze z penzijních fondů. Asi nám nenadávají kvůli nižším výdajům na zbrojení a NATO, ty jim můžou být jedno.

Nicméně veřejné finance jsou hodnoceny lépe, než je republikový průměr, poskočili jsme z 32. na 24. místo. Zabrzdilo se zadlužování. Zato se prý zhoršila legislativa pro podnikání, tam je pokles z 34. na 38. místo. Není těžké tvrdit, že v českém právu vládne chaos. Chvíli také trvalo, než jsme se vzpamatovali ze zjištění, že nový občanský zákoník nelze zrušit. Hodně jiného bláznovství se zrušit podařilo – a může se stát, že to zas někomu chybí.

Obrovský skok je vidět v produktivitě a efektivitě (ale to souvisí i se zmiňovanými cenami), kde jsme se zvedli z 26. na 18. místo. Dlouhodobě je vysoce hodnocena česká infrastruktura (naše domácí bědování nikdo nebere vážně), je na 17. místě – a zlepšila se o dvě příčky. Velký skok zaznamenalo také vzdělávání – z 29. na 22. místo.

V zásadě nám tedy letošní žebříčky říkají, že bylo hůř. Zlepšení přineslo až uvolnění škrtící smyčky „úsporných“ opatření. Dále, že naše konkurenceschopnost je postavena hlavně na cenách, což z nás dělá jedny z nejúspěšnějších žebráků na světě. A konečně – žebříčky nejsou všechno, obsahují i ideologické nálepky, kterých se nemusíme držet.

Nicméně děsivé postavení české domácí ekonomiky volá po nápravě opravdu naléhavě. Pokud si smím dovolit polévku přisolit, volá to zejména po uvolnění možnosti mobilizovat decentralizované lokální úspory pro decentralizovaný lokální rozvoj.

Publikováno se souhlasem vydavatele