Socialisté PSOE premiéra Pedra Sancheze v nedělních španělských parlamentních volbách posílili o 37 křesel proti roku 2016 a jasně vyhráli. Avšak jejich 123 křesel nestačí, většinová vláda jich potřebuje aspoň 176. Kde chtějí sehnat zbytek?
S pravicovou Lidovou stranou PP Pabla Casada by to matematicky šlo, i po krutém propadu ze 137 křesel získala stále ještě obchodovatelných 66. Ale to by si socialisti šlapali po vlastní pověsti. Není to ani rok, co koalici PP, tenkrát vedenou Marianem Rajoyem, svrhli. Když jí vyslovovali nedůvěru, dali dohromady 180 hlasů, mezi kterými byly vedle baskických nacionalistů i ti katalánští. Získal je slib dialogu, kterým by se hledalo nějaké smírné řešení sporu mezi centrem a vzpurnými provinciemi. Rozhlédněme se proto raději po levé straně volebního spektra. O spolupráci už se hlásí Podemos, se kterými lze dát dohromady 166 hlasů.
A loňská zkušenost se může opakovat – nejpravděpodobnější doplnění lze čekat od levicově orientovaných katalánských a baskických nacionalistů. Označení těchto stran jako „nacionalistické“ je však zavádějící, je užitečné leda tak z hlediska stručnosti. V obou provinciích vznikla opozice vůči centrální vládě nejen na národnostním principu, který možná rozšířil jejich podporu, ale hlavně na základě zásadně odlišné vize. Byl to hlas nové levice.
Stojí za to rozlišit, co je levice nová a co ta stará. Stará levice je dědicem století páry, vznikla z dělnického hnutí poté, co se dokázalo sjednocovat do odborů a uvědomilo si, že pro trvalejší vítězství, která jdou za rámec bezprostředních mzdových bojů a ochrany pracovních míst, potřebuje politickou reprezentaci. Tak vznikly sociálně demokratické, socialistické či komunistické strany jako představitelé dělnických a zaměstnaneckých zástupů. Jako kolektivní obr, který je schopen postavit se bezohledným zájmům velkých korporací.
Tato politika byla nejúspěšnější v letech poválečné obnovy. Principy sociálního státu pak začaly uznávat i strany pravého středu, jako je křesťanská demokracie. Zelení je rozšířili o pilíř ochrany životního prostředí, který se stal další evropskou univerzální hodnotou. Z pohledu Spojených států, kde tohle nemají, jsou proto všechny evropské země „socialistické“. Jasnou současnou slabinou socialistické levice je však to, že už se od ostatních středových stran ničím neliší. A spolu s nimi ustupuje agresívní krajní pravici, která naopak vzhlíží k poměrům v USA.
Avšak ani ta pracovní místa v tisícihlavých zaměstnaneckých zástupech už nejsou tak zajímavá. Celý model hyperglobalizace, ve kterém se nejlépe daří nadnárodním korporátním gigantům, trpí smrtelnou chorobou, protože nechce brát ohledy na domácí podniky vázané sociálními a enviromentálními standardy. Práci těmto korporacím zajišťují levné země v Asii či Africe (než ji přeberou roboti) a nutí Evropu, aby se s nimi utkávala v „závodech ke dnu“. Na volby pak mají tyto korporace tolik peněz, že voliče snadno zmanipulují. Nemluvě o dalších tricích, protože si mohou kupit i právo. A tradiční levice upadá, protože na tohle nemá odpověď.
To neznamená, že stejné technologie, které nás dusí hyperglobalizací, neumožňují i jinou cestu. Volala po ní protestní hnutí, ze kterých pak vznikaly nové strany. Třeba španělská Podemos vznikla ze shromáždění „rozhořčených“ každého 15. měsíci, právě v době, kdy v New Yorku probíhalo něco podobného pod výmluvným názvem Occupy Wall Street. Ve Španělsku pak tato hnutí vyhrála lokální volby a obsadila radnice v Barceloně a Madridu. Jejich volební a potom vládní program vznikal v široké veřejné debatě prostřednictvím aplikací připomínajících Facebook. Právě Španělsko je proto jednou ze zemí, kde znovu ožívá solidární občanská spolupráce díky podpoře speciálních internetových aplikací.
Španělská internetová debata byla tematizovaná a strukturovaná, posouvala se kupředu a dalo se o ní věrohodně hlasovat. Nikdo cizí jim do toho nemohl vlézt díky ochraně přihlášených nástroji Blockchain. Celá tato elektronická podpora je ozdobou evropské kultury, protože vznikla spoluprací špičkových osobností tohoto oboru za pomoci nevelkého grantu Evropské komise. Vzniklý vládní program v Barceloně, na madridském magistrátu či v Baskicku má prvky sociální solidární ekonomiky. Osvobozuje od atomizace společnosti, od bezmoci jedinců vehnaných liberály do her s nulovým součtem, kde mohu vyhrát jen tím, že jiného zbídačuji. A tohle osvobození je hlavním prvkem nové levice.
Španělské konflikty s Katalánci a Basky proto nejsou ani tak nacionální, jako ideové, je to spor o odlišnou vizi společnosti. Původní nabídka Pedro Sancheze, že PSOE je připravena k dialogu, může být obnovena. Kompromis může mít podobu větší autonomie provincií, ale jistě i většího vlivu na centrální politiky v hospodářské a sociální oblasti. Baskicko je sídlem družstevního velkopodniku Mondragon, který se ubránil Francovi a prosperuje i v dnešních podmínkách. Také v Katalánsku je družstevní myšlenka silná a je tam zájem o realizace komunálních a regionálních rozvojových vizí, které vznikaly ve veřejné debatě.
Zdálo by se, že nová levice má šance jenom na evropském jihu, když započteme i řeckou Syrizu nebo italských 5 hvězd (M5E). Ale také britské hnutí Momentum, které posouvá Labouristy doleva, má zázemí nejen v odborech, ale i v občanských aktivitách jako je hnutí přechodových měst. Obecní a družstevní podnikání v energetice a potravinářství je běžné v Dánsku, Německu, Rakousku, vlastně všude jinde než v Česku. U nás jsou hry s nulovým součtem až příliš výhodné, než aby se jich někdo vzdal. Zatímco zahraniční společnosti nás odírají exportní prací za laciné mzdy, domácí velcí kluci podnikají doma a shrábou tak podstatnou část toho, co lidem zbylo. Z čeho by jinak vznikly jejich miliardy?
Španělské volby mohou naznačit pokračování trendu, i když spoléhat se na to nedá, politika nechodívá po přímočarých cestách. Inspirace tu však je.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
