Socialisté PSOE premiéra Pedra Sancheze v nedělních španělských parlamentních volbách posílili o 37 křesel proti roku 2016 a jasně vyhráli. Avšak jejich 123 křesel nestačí, většinová vláda jich potřebuje aspoň 176. Kde chtějí sehnat zbytek?

S pravicovou Lidovou stranou PP Pabla Casada by to matematicky šlo, i po krutém propadu ze 137 křesel získala stále ještě obchodovatelných 66. Ale to by si socialisti šlapali po vlastní pověsti. Není to ani rok, co koalici PP, tenkrát vedenou Marianem Rajoyem, svrhli. Když jí vyslovovali nedůvěru, dali dohromady 180 hlasů, mezi kterými byly vedle baskických nacionalistů i ti katalánští. Získal je slib dialogu, kterým by se hledalo nějaké smírné řešení sporu mezi centrem a vzpurnými provinciemi. Rozhlédněme se proto raději po levé straně volebního spektra. O spolupráci už se hlásí Podemos, se kterými lze dát dohromady 166 hlasů.

A loňská zkušenost se může opakovat – nejpravděpodobnější doplnění lze čekat od levicově orientovaných katalánských a baskických nacionalistů. Označení těchto stran jako „nacionalistické“ je však zavádějící, je užitečné leda tak z hlediska stručnosti. V obou provinciích vznikla opozice vůči centrální vládě nejen na národnostním principu, který možná rozšířil jejich podporu, ale hlavně na základě zásadně odlišné vize. Byl to hlas nové levice.

Stojí za to rozlišit, co je levice nová a co ta stará. Stará levice je dědicem století páry, vznikla z dělnického hnutí poté, co se dokázalo sjednocovat do odborů a uvědomilo si, že pro trvalejší vítězství, která jdou za rámec bezprostředních mzdových bojů a ochrany pracovních míst, potřebuje politickou reprezentaci. Tak vznikly sociálně demokratické, socialistické či komunistické strany jako představitelé dělnických a zaměstnaneckých zástupů. Jako kolektivní obr, který je schopen postavit se bezohledným zájmům velkých korporací.