I když se stále zdá, že se mluví jen o Řecku, které nyní ohlásilo, že má potíže s dodržením dohodnutého schodku, zbraň může mířit i za roh. Neklid nejspíš zavládne i na českém ministerstvu financí, protože daňové mičurinství Topolánkovy a Nečasovy vlády a pokrytecké kecy o protikorupčním boji začínají přinášet plody. Nizozemci už navrhují evropského komisaře pro rozpočtovou disciplínu s mimořádnými pravomocemi.
Výstavním plodem českého daňového mičurinství je narůstající mezera mezi očekávanými a skutečnými výběry daní (zatím se mluví o 12 miliardách) a rychlé ukončení náznaků konjunktury, kterou to mělo naopak povzbudit. Když se k tomu přidá násobně větší výpadek evropských fondů (dědictví Řebíčka (ODS) a Drobila (ODS) , vyšetřování ředitelů RP Severozápad a Jihozápad, korupce - viz http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=712865 ) a nějaký druh měnového útoku (nemáme euro) nebo bankovní destabilizace (otřásá se Société Générale), ocitneme se v pasti, kterou jsme si vykopali sami.
Je nejvyšší čas, aby se ve sněmovně začalo o rozpočtu vážně jednat a byla nalezena jak cesta ven, tak jasná vina těch, na kom to zůstane přilepeno i v politickém záhrobí. Cestou ven je demise vlády, nové volby a odmítnutí takového modelu vládnutí, kdy kořistí pro vítěze jsou státní zdroje. Veřejnost musí být v každém případě jasně informována o tom, co hrozí a kdo za to může.
Evropské sankce automaticky?
V balíku toho, co hrozí, mohou být i automatické evropské sankce za nedodržení dohodnutého rozpočtového schodku, protože dosavadní průběh krizí státních financí členských zemí ukázal, že náklady záchranných operací začínají partnerským státům přerůstat přes hlavu. Už dříve byla shoda v tom, že porušení limitů musí bolet, ale jižní křídlo unie trvalo na tom, že sankce musí podléhat schválení postiženou vládou. Evropský parlament byl radikálnější a jeho návrhy se teď podle zpravodajství listu Financial Times začínají prosazovat jako základ dohody. Navazují na loňský návrh Evropské komise, aby sankce nepotřebovaly souhlas kvalifikované většiny. Mají být automatické, a kdo by jim chtěl zabránit, musel by naopak sehnat kvalifikovanou většinu hlasů proti sankcím („reverse majority").
Pomoc Řecku není protiústavní, konstatoval nyní německý ústavní soud v Karlsruhe, ale nemělo by se to přehánět. Ve vzduchu je řada otázek. Je Německo všemocné? Má se Řecko pustit k vodě, ať se v tom máchá samo? Komu se vlastně pomáhalo? A jak ukončit nekonečný seriál krizí státních financí v členských státech Evropské unie?
Je Německo všemocné?
Německý Bundestag se může zabývat rozhodováním o navýšení evropského záchranného fondu, ze kterého se bude platit pomoc Řecku a dalším ohroženým státům, není to protiústavní, konstatoval německý ústavní soud a zachránil tak na čas politickou existenci kancléřky Angely Merkelové, která tuto pomoc prosazuje. Mezitím se rozvinula mezinárodní debata, zda by nebylo lepší ponechat řecký dluh jeho osudu a vystrnadit Řecko z eurozóny.
Britům by se rozpad eurozóny líbil, nejsou tam, a tak Gideon Rachman, vlivný komentátor listu list Financial Times, snáší argumenty, proč by měla Merkelová pomoc brzdit. Předpokládá, že nemůže vyhrát všechno. Když uspěje u ústavního soudu, narazí v parlamentu. Dále, spoléhá na eurobondy, byť až po potřebném úklidu v zaneřáděných státních pokladnách, ale nemůže tušit, zda budou fungovat. Tvrzení, že čím víc toho dáme, tím víc se ukradne, také nelze odbýt jen jako předsudek. Očekávání, že Německo zachrání euro, obsahuje naivní předpoklad německé všemocnosti. A nakonec, zda je to v německém zájmu - stabilní a prosperující Evropa jistě ano, ale to neznamená, že zrovna tohle k ní vede. (http://www.ft.com/intl/cms/s/0/8c362824-d7aa-11e0-a06b-00144feabdc0.html#axzz1XIHqM1m3 )
Má se Řecko pustit k vodě?
Vyloučení z eurozóny by mělo být nejvyšším trestem, nelze jej vyloučit, ale nelze si s ním ani zahrávat. To je podstata návrhu, se kterým nyní přišlo Nizozemsko v článku v FT, který podepsali premiér Mark Rutte a ministr financí Jan Kees de Jager. Kotvou eurozóny musí být dodržování dohodnutých pravidel. Něco už máme, letos poprvé platí dohoda o unijních konzultacích nad rozpočtovými plány ještě předtím, než jsou předloženy k projednání národnímu parlamentu. Nizozemci však chtějí jít dál v duchu nedávného francouzsko-německého návrhu. Konzultace nestačí, chce to nezávislý dohled nad dodržováním rozpočtových pravidel. Měl by to na starosti nový komisař pro rozpočtovou disciplínu. A země, které pravidla poruší, musí čelit sankcím a omezením, například snížení příspěvků z evropských fondů. Komisař by taky mohl nařídit zvýšení daní. V poslední fázi by rozpočet podléhal předběžnému schválení komisaře. Až když všechno selže, pryč s darebou z eurozóny. (http://www.ft.com/intl/cms/s/0/5284d4a4-d93a-11e0-884e-00144feabdc0.html#axzz1XIHqM1m3 )
Komu se má pomáhat?
Kolik chybí evropským bankám, aby pokryly ztráty z řeckých, portugalských, irských, španělských a italských dluhopisů? Nová šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde rozhořčila evropské kolegy, se kterými se ještě na začátku léta scházela v evropské radě coby francouzská ministryně financí, když varovala, že evropské banky budou potřebovat dalších 200 miliard euro. Vypadá to, jako by chtěla dalších 200 miliard euro státní pomoci hladovému bankovnímu sektoru.
Francouzský neklid má jasnou příčinu, Société Générale měla minulý týden prudké poklesy cen akcií. Za týden ztratila pětinu a za rok polovinu tržní hodnoty. Francouzi tvrdí, že existuje jen problém krátkodobého - a hlavně dolarového - financování. Americké měnové fondy prý úplně zastavily refinancování francouzských bank, ale to může být spíš reakce na úvodní impulz. SG je nyní kárána za to, za co byla chválena. Krizi let 2007 a 2008, kdy letěl dolů akciový trh, přestála celkem dobře, protože měla nainvestováno do výnosného řeckého a španělského státního dluhu. Teď se holt karta obrátila.
Evropské banky tvrdí, že není tak zle, pokud se jejich majetek vypočítává podle modelu, který oceňuje cenný papír podle příštích výnosů („mark to model"), jak se to dělá v učebnici. Pokud ovšem papíry, které drží ve svém vlastnictví, oceníme podle aktuálních tržních cen („mark to market"), asi by těch 200 miliard euro nebo i víc opravdu potřebovaly. Oceňování podle trhu dává hrůzné výsledky, když trh panikaří a některých papírů se nechce dotknout ani vidlemi. Pak je nula velké číslo.
Ve skutečnosti osud evropských bank záleží na tom, jak se bude v příštích letech Řecku, Portugalsku, Španělsku či Itálii dařit, protože to se projeví v ocenění jejich dluhu. Když budou všechny evropské země reagovat jen rozpočtovými škrty a omezováním spotřeby, spadnou do krize taky všechny a jejich bankám pak nebude stačit na pokrytí ztrát ani násobek 200 miliard euro, o kterých se hovoří dnes. Škrty se mohou krutě prodražit.
Škrty nás potopí
Pokud v současné krizi všechny evropské státy reagují stejně a šetří, škrtají, omezují, je to jako když se na rozhoupané lodi všichni rozeběhnou vyvažovat výkyv a seběhnou se na jednom boku. Loď se vychýlí, nabere vodu a jde ke dnu. To je názorný obraz nizozemského profesora ekonomie a Barrosova poradce Paula De Grauwe, kterým varuje před stereotypem úsporných politik (psal jsem o tom před dvěma lety v Literárkách http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/608-chvile-pro-deus-ex-machina).
Obecně lze hovořit o selhání koordinace, kdy každý jednotlivě se rozhoduje rozumně, ale protože všichni jednají stejně jednostranně, je to dohromady špatně. Všichni reagují na prudký pokles poptávky (hospodářská krize) prudkým omezením výdajů, odkladem investic a vytvářením úspor na horší časy, a tak poptávka poklesne ještě víc a krize se prohloubí. Uvedený problém nelze řešit na individuální úrovni, nutný je zásah shora. Jako když v klasicistním divadle ve finále přisvištěla z provaziště vyšší moc na psích kšírech (Deus-ex-machina) a jak řekla, tak bylo.
Dnes jsme dál, jde to i bez diktátu, ale z uvedeného příkladu je zřejmá logika, že krize zvyšuje tlak na to, aby se klíčové vlády dohodly na větší koordinaci politik a větším využití společných nástrojů.
Kdo za to může?
Také česká vláda hájí škrty tím, že si je vynutila krize u našich největších partnerů. To je možné. Lze jí vyčítat, že škrtá zbytečně moc, a protože to neumí, čím víc škrtá, tím je to se zadlužením horší. To je špatné. Českou vládu lze také podezírat ze skryté agendy, že si chce přehnaným nedostatkem financí vynutit privatizaci veřejných služeb. To je ještě horší.
Nejnebezpečnější je však fakt, že česká vláda argumentuje krizí u sousedů a zároveň zaslepeně vystupuje proti návrhům na koordinaci hospodářských politik v unii. Že považuje za nepřijatelnou harmonizaci daní, odmítá přijmout dohodnuté priority strukturálních fondů a dokonce vkládá naději do rozpadu společné měny. Nevykoleduje si tím nic jiného, než větší obezřetnost partnerů, aby nám nedali příležitost něco vetovat. A vykoleduje si také narůstající propast vůči těm, kdo se na spolupráci dohodnou.
Publikováno se svolením vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
