Kolik nás bude ten nepatrný prevít stát? Platný státní rozpočet ve výši 1,6 bilionu korun představuje 29 procent z HDP, který loni činil 5,5 bilionu korun. Navýšení schodku státního rozpočtu o 200 miliard korun je tedy přesunem v rozsahu necelých čtyř procent HDP. Určité tempo výdajů už je nastaveno. Platí se těm, kdo zůstali s dětmi doma, dojde na kurzarbeit, odkládají se daně, ruší se několik měsíců pojištění části populace, chystají se garantované půjčky, které později také nakouknou do státní kasy.

Výše dluhu se bude odvíjet od toho, jak dlouho to bude trvat. A to je přesně to, co nevíme. Podle některých teorií nelze dopad pandemie zmírnit, jen lépe rozložit v čase, aby se nezahltila kapacita nemocnic. Nejdelší časové vymezení jsme zatím zaslechli z prostředí krizového štábu, že hranice budou zavřeny třeba i dva roky. Bližší je termín možného otevření škol, snad v půli května, ale kdoví jestli. První zmírnění nouzového stavu lze očekávat v půli dubna, možná. Nejspíš bude kombinováno se zpřísněním v ohniscích nákazy.

Na druhou stranu, léky jsou na cestě. Mnohem jednodušší než s remdesivirem je situace s antimalarikem, které u nás užívali také revmatici (zmírňuje záněty) a pacienti s lupénkou (pomáhá při autoimunitních problémech). Ukázalo se, že také zkracuje období množení koronaviru SARS-CoV-2 v organismu, to by urychlilo léčbu. Tenhle lék z roku 1955 byl běžně v lékárnách, teď bude soustředěn na intenzívní léčbu korunáče. Kubánci zase pracují s interfereonem a vybavili jím lékaře, kteří vyjeli na pomoc Itálii.

Ale to, že fabriky časem znovu roztočí kola, neznamená, že ekonomika se nadechne a pojede v dřívější síle. Svět neuzavřou jenom hlídky na hranicích. Zpřetrhané dodavatelské vztahy se nemusí dařit obnovovat. Někde to nedovolí pokračující epidemie, jinde zkrachovali partneři, a promluví do toho i spotřebitelská poptávka, která může spolupráci s některými regiony úplně odmítnout. Ale i kdyby spotřebitelé nakupovat chtěli, odbyt může uváznout na tak prostinkém faktu, že kapsy budou prázdné a lidé pomelou z posledního.

Když jsem se dříve bavil s někým s opravdovým vlivem o tom, jak změnit přílišnou závislost české ekonomiky na exportu, a to ještě jen aut a zemědělských surovin, a ke všemu většinou jen do Německa a EU a jenom v podnicích se zahraničními vlastníky, krčili rameny. Karty jsou rozdány, teď už se nedá nic uhrát, stačí, když se nepodhodíme. Je to jako chytat rukama rozjetý vlak.