Trump se však snaží hájit hlavně pracovní místa 140 tisíc osob v ocelářském a 30 tisíc osob v hliníkářském průmyslu. Pravděpodobně v nich vidí širší elektorát než v akcionářích těžících z volného obchodu.

Oznámení amerického prezidenta Donalda Trumpa, že se chystá uvalit vysoká dovozní cla na ocel (25 procent) a hliník (10 procent) narazila na kritiku dokonce i v táboře jeho obdivovatelů. Vysloveně přátelsky naladěný deník New York Post (neplést si s vysloveně nepřátelskými New York Times) otiskl komentář Johna Podhoretze pod poplašným titulkem, že hrozící obchodní válka může smazat veškeré stimulativní efekty Trumpovy daňové reformy. Chce být sám proti sobě?

Reálnost obav už naznačily první ohlasy nejen z ocelářských velmocí Číny či Brazílie. Dokonce i Evropská unie pohrozila zvážením odvetných opatření. Nelze se divit, strážci evropského trhu si okamžitě představili, jak lodě s levnou čínskou ocelí, kterým se zavřou přístavy v USA, pouze stočí kormidlo k Rotterdamu. Náklad, který tam vyloží, pak začne kosit evropské výrobce.

Debata je to zajímavá, protože ve hře je národní bezpečnost, stejně jako pracovní místa a konkurenceschopnost, a to nelze brát na lehkou váhu. Jinou věcí je, že tyto pojmy obvykle slouží hlavně k manipulacím a zastrašování, aby se zakryla snaha urvat nějakou neospravedlnitelnou výhodu. Vyplatí se zbystřit, jestli náhodou nejde o pravý opak toho, co se slibuje.

O národní bezpečnosti se přece mluví hlavně v situacích, kdy je obchodně výhodné někoho přepadnout, i když je to spojeno s vyhlídkou, že si tak země nadělá další zaryté nepřátele. Také pracovní místa jsou obvykle argumentem korporací, které se brání erozi tržního podílu a mobilizují politické šiky před nástupem modernějších, a obvykle i levnějších a šetrnějších technologií. A konkurenceschopnost může být stejnými zaostalými subjekty vzývána ve chvíli, kdy už stačí jen přiblížit mzdy a bezohlednost provozu Bangladéši, aby bylo národní štěstí zachováno i pro příště.