Ve skutečnosti nevíme, jaké bylo zadání Chilcotovy komise, neboť úřad vlády je nyní odmítl zveřejnit, přestože k tomu by vyzván tribunálem, který řeší spory o právo veřejnosti na informace. To je však jen formální problém. To hlavní ze zprávy jasně vysvítá. Je jím nejen přehlížení pravidel zastupitelské demokracie, ale i podřízené chování evropské jaderné velmoci vůči iracionální skupině politických dobrodruhů ve Washingtonu. Dodejme, že je to další doklad toho, jak důležité je přenést rozhodování o evropské bezpečnosti na naši stranu Atlantiku. A že úvahy o evropské armádě opravdu nejsou od věci.

Britský tisk se nyní soustřeďuje jak na další svědectví, tak na detailnější pohled na události, které předcházely britské účasti na invazi do Iráku, která začala 20. března 2003. Klíčový je přelom let 2001 a 2002, poznamenaný útokem Al Kájdy na New York z 11. září 2001. Nakonec posloužil jako záminka pro útok na zemi, která s tím neměla nic společného. Britský premiér Tony Blair projevil ochotu při tom asistovat – a navázat tak přátelství s novým americkým prezidentem Georgem W. Bushem.

Bylo to na začátku roku 2002, když se chystala cesta Blaira do Spojených států, kde to mělo všechno začít. Čerpejme zde z výkladu britského listu Guardian, jak to vydoloval z obsáhlé Chilcotovy zprávy.

https://www.theguardian.com/uk-news/2016/jul/09/iraq-war-after-blair-and-bush-met-the-tempo-changed

Nedá se říci, že Tony Blair jel do Texasu, aby se vetřel do přízně amerického prezidenta George Bushe. V přízni už byl, počítali s ním. Zatímco v Británii ještě nikdo z odpovědných osob nebral úvahy o útoku na Irák za víc než pouhou spekulaci (měli dost války v Afghánistánu), ve Washingtonu si byli Blairem jisti. Už čtyři měsíce před cestou napsal americký ministr zahraničí Collin Power v důvěrné zprávě prezidentovi, že „Blair půjde s námi, pokud bude nutná vojenská operace“ do Iráku. „Je přesvědčen, že hrozba je reálná … a že úspěch proti Saddámovi vynese i další úspěchy v regionu.“