Výzvy ke zvyšování výdajů na obranu zatím přehlížely schopnost zajistit bezpečí uvnitř vlastních hranic. To je zjištění, které jsem si odnesl z vystoupení českých generálů na letošní Jarní bezpečnostní konferenci pořádané univerzitním Centrem bezpečnostní politiky. Hlavním tématem konference byla evropská bezpečnostní autonomie, o které se mluví už dobré dva roky, ale nyní začíná být obzvlášť naléhavá.
Vypovězení jaderné dohody s Íránem, které právě ohlásil prezident Donald Trump, dává další ránu představě, že „obrana je NATO pod americkým deštníkem“. Ostatně, varovalo nás už loňské sdělení amerického prezidenta, že chráněn bude jen ten, kdo si zaplatí. Čerstvé hrozby Íránu svým věcným obsahem připomínají souběžné Trumpovo rozhodnutí odvolat nebo aspoň odložit jaderná jednání se Severní Koreou, ale Írán je podstatně blíž.
Někdo už dráždí kobru v naší předsíni. A neméně důležitý je fakt, že zmíněná dohoda s Íránem přece vznikla z iniciativy amerických spojenců, tří největších zemí EU Německa, Francie a Británie, se kterými se teď Trump o svém rozhodnutí vůbec nebavil. Tohle už není spolupráce, to je konfrontace.
„Trump podlehl vlivu proizraelské lobby jestřábů v americké politice (i kvůli domácím problémům). Zároveň je v pozadí zoufalá snaha obnovit ztrácející se americký vliv v blízkovýchodním regionu. A Evropané jsou již podruhé v rozmezí patnácti let konfrontováni s politikou, která učinila z USA po Iráku podle Zbigniewa Brzezinského nelegitimního globálního hegemona,“ napsal o tom v Právu Miloš Balabán.
Autor je vedoucím zmíněného Střediska bezpečnostní politiky (SPB) v Centru pro sociální a ekonomické strategie (CESES) na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Uf! Název dlouhý, ale centrum skvělé. Zmíněný článek zároveň ukazuje kontext letošního tématu: nynější konfrontace s politikou nelegálního globálního hegemonismu, která se ve světě usadila za vlády prezidenta George Bushe ml., je užitečným podnětem k tomu, abychom se z této hegemonie vyprostili. Nejen slovy (k tomu dala už před rokem podnět německá kancléřka Angela Merkelová), ale prakticky, třeba právě v obraně. A o tom byla letošní bezpečnostní konference.
Části českého politického spektra to samozřejmě komplikuje život. Mnozí naši politici zatím vystačili s oblíbenou parlamentní zábavou, kterou jsou výtky vládě, že vynakládá na obranu málo. Není to jen opozice, která může milovat situace, kdy se vládě pustí žilou, aby jí chybělo na sociální programy a podporu hospodářského růstu, a pak se na ni poštvou rozhořčení voliči. Také z představitelů vládní strany občas lezou výzvy k zbrojním výdajům tak velkým, že jim to málem roztrhne hubu.
I vyhozené peníze samozřejmě někde přistanou. Například nákupy obrněných vozidel pro českou misi v Afghánistánu kritizuje Libor Stejskal, jeden z badatelů SPB, který u českého kontingentu pár let prožil. Americké vozy Humvee vypadají impozantně na Václaváku, ale změní se v hrob, když na afghánské cestě vjedou na minu. Dvě větší Dinga, žluté ozdoby naší mise, se nevyškrábou do kopce, což je v hornatém Afghánistánu fakt smůla. A nejtěžší MRAP MaxxPro musí vyhledávat mosty, které unesou jeho 23 tun. To aby každou šarvátku s Tálibánem vyjednával s velkým diplomatickým nasazením, protože se nemůže odehrát jinde než u sjízdné komunikace.
Stejskal doporučuje místo amerických nákupů vlastní výrobu vozidel TITUS na podvozku Tatry, kterou nabízí Tatra Defence Vehicle ve spolupráci s francouzskou společností Nexter Systems. Má konkrétní představu, co by bylo pro afghánské podmínky vhodnější. Já bych dodal otázku, proč do toho Afghánistánu vůbec lezeme? Nicméně výzva k obnově domácí výroby obranné techniky má hlubokou logiku.
Naléhavost věci ukázal na konferenci generál Jaromír Zůna, ředitel sekce podpory Ministerstva obrany ČR. V působnosti této sekce je také Agentura logistiky, kterou Zůna založil a vedl. Ví tedy, o čem mluví, když nás zásobuje praktickými problémy skutečné obrany vlasti.
Připomněl, že posledních dvacet let žijeme v prostředí expediční armády. To je celkem pohoda. Než se naši někam vypraví, všechno se dlouhodobě plánuje a pečlivě připravuje. Objednává se výzbroj. Máme čas. Kdyby však na nás dolehla krize, na kterou musíme okamžitě reagovat, vzniká zcela jiná situace.
„Ve vážné krizi je jen to, co je,“ varuje generál, v tu chvíli už nelze počítat s dalšími dodávkami. „Kdyby začala mobilizace ČR, mobilizují i všichni kolem. A pak už neseženeme nic, žádné zásoby. Řada kapacit je vyčerpaná už dnes.“ Z toho je zřejmý tlak na to, aby národní státy obnovily své obranné kapacity.
Vstupujeme tedy do zcela nového období. Obrannými autoritami už nemohou být ti, kdo se dokážou nejlépe vlísat do přízně amerického patrona. Na konferenci byly české problémy probírány samozřejmě v evropském kontextu, o což se postarala i velice kvalitní účast zahraničních mluvčích. Obvykle nikdo neopomněl zdůraznit, že evropská strategická autonomie není náhražkou, leč jenom doplňkem NATO. Otázka je, jak dlouho.
Vedle českých generálů jsem s největší pozorností poslouchal německou expertku Claudii Majorovou, reprezentující berlínskou nadaci pro hospodářská a politická studia SWP. Má za to, že i když podněty k evropské autonomii vzešly z Evropské unie, neměly by se omezovat jen na ni. Je tu Británie, která z unie mizí, nebo Norsko, a jsou tu i další potenciální partneři.
Probíraly se také nejrůznější modely autonomie, potřeby společného vývoje technologií, budování průmyslu, zpravodajská spolupráce a spousta dalších důležitých věcí, bez kterých je společné velení, o kterém se obvykle mluví nejčastěji, zhola marné.
To všechno je jistě pravda, ale řekl bych, že to nejdůležitější na celé autonomii může spočívat v právu sundat klapky z očí. Podívat se, jestli bubáci skutečně útočí, jak nám mnozí tak poutavě vyprávějí, nebo jestli bezpečnosti víc nepomůže to, čemu se kdysi říkávalo budování míru. Z úst generálů občas padnou větičky o předsunuté obraně, které působí dojmem, že bubáci by měli být jen věrohodnější.
Obnova obranného průmyslu je jistě dobrá věc, hlavně tehdy, pokud působí v nesoutěžním prostředí, kde může rychleji reagovat, a kdy disponuje výzkumem, schopným dávat impulzy civilní sféře jako třeba americká DARPA. Kdysi jsem na vojně přísahal bránit vlast. Dnes už bych tomu asi moc nepomohl, ale aspoň to připomínám. Schopnost obrany vlasti není ozdobou zapadlé doby, ale trvalou nutností. Co může sledovat obranná politika, která nenabízí obranu vlasti? A nezapomínejme, když vznikne velká krize, tak je jen to, co je.
Zbyněk Fiala
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
