V posledních dnech trávím hodně času přípravami na mezinárodní konferenci o vizi ekonomické lokalizace, kterou připravila Alternativa Zdola. Dostal jsem za úkol přednést něco inspirujícího, ale čím dál víc si připadám jako švec v nejoblíbenější české filmové pohádce Pyšná princezna. Stačilo mu udělat pár kroků za hranice, a hned si povyskočil, jak tam byl život veselejší a radostnější. Pak se vrátil, svěsil koutky a pokračoval s živořením v zemi, kde je pořádek, nesmí se tam nic.
Ani teď to není jiné. Až se v úterý 9. října dopoledne v pražském Braunově domě zaposlouchám do výkladu rakouských nebo německých družstevníků, kteří žijí v dojezdu jízdního kola svěží důchodkyně od našich hranic, s překvapením zjistím, že tam slunce víc svítí a vítr víc fouká, takže vyrobí víc elektřiny i do vlastního družstevního energetického podniku, jaké u nás vznikaly naposledy za první republiky. Také potraviny z místní zemědělské výroby jsou tam žádanější a družstevní půda lépe ošetřená, zatímco my dáváme přednost řepce, dováženým sajrajtům, a taky větším lánům, větší erozi a pochopitelně i suchu, které se pak hojí státními dotacemi.
Proč je naše příroda tak nevlídná k tomu, co v našem sousedství vyhlížejí jako strategickou výzvu? Proč víme všechno lépe, a pak dopadneme nejhůř ze všech? Proč jsme ti, koho se daří nejsnáze odrbat? Zdá se, že jsme jakýsi vyvolený národ. Že kdesi v nebesích, vysoko nad námi, pozorují naše osudy a nevěřícně kroutí hlavou: Vy volové, vy jste tomu dali!
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.



