Česká debata o suchu, zemědělství a potravinách se začíná zamotávat. Asi proto, že je to jednoduché. Česká republika se osvobodila od komunismu tím, že zničila družstva, ale převzala to nejhorší z jejich hospodaření, tedy bezohledné průmyslové zemědělství na největších lánech v Evropě. Obnovila vlastnictví půdy takovým způsobem, že prakticky nikdo na vlastní půdě nepracuje, 80 procent půdy je pronajaté a nemá smysl investovat do zachování její úrodnosti. A zbavili jsme se otročiny při pěstování vlastních potravin, protože se dá všechno koupit, byť, jak se ukazuje, v podřadné kvalitě a za přemrštěné ceny. To, čemu tu říkáme svoboda, nás chytilo pod krkem a podřídilo nadvládě zahraničních obchodních řetězců.

Těžko najít v Evropě blbější systém a těžko se smířit s tím, že nám to nikdo nenutil, takhle jsme si to zavedli sami. Dokonce přes odpor Evropské unie. Ta se tomu snažila trochu čelit změnou podmínek pro zemědělské dotace, ale my jsme si je přizpůsobily tak, že dotace tu hrůzu ještě dorazí. Peníze jsou na hektar, tak o co jde?

Šlo by o projev pouhé hlouposti, kdyby na tom všichni prodělali. Ale protože na tom někteří velice vydělali, i když to většině škodí, nikdo už nemá právo něco měnit. Proto i vedoucí představitelé vlády i zemědělského byznysu blouzní o tom, že řepka dělá půdě dobře, přestože se do ní lejou sajrajty, jejichž zbytky pak nacházíme v podzemní vodě i v organismech těch, kdo ji pijí, ba dokonce v mateřském mléku. A obrovské monokulturní lány jsou pro život v okolní přírodě stejně přínosné jako poušť nevadského Údolí smrti.

Nemá smysl se divit, že to tak úporně přetrvává. Poměry by se začaly narovnávat, kdyby tu bylo trochu trhu, o kterém se jinak v médiích a na fakultách tak přesvědčivě vypráví. Jenže české představy o trhu jsou natolik mimo realitu, že český premiér klidně požaduje, abychom se ujali funkce eurokomisaře pro vnitřní trh, přestože doma vládnou takové poměry, že by předsedu úřadu pro dohled nad tržní soutěží nejraději vyhodil.