Veřejnost se dověděla, že odmítl podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka. Není se čemu divit, protože za nejslavnějšího českého vězně se brali již předchozí  ministři, kteří se stížnostmi u Nejvyššího soudu ČR neuspěli. V důkazní situaci případu se od té doby nic nezměnilo, takže jiný výsledek by se nedal čekat. Ostatně by to byla stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou ministrovi zakazuje zákon. Ministrovo rozhodnutí tedy není žádným projevem arogance, jak si prý myslí Jiří Kajínek.

Zato pan ministr vyhověl podnětu ve prospěch Jaroslava Šmída, manžela bývalé koulařky Heleny Fibingerové, odsouzeného kvůli dopravní nehodě, při které zahynul cyklista. Avšak zde sklidil neúspěch:  Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl, a to dosti nevlídnými slovy. Naproti tomu vyhověl ministrově stížnosti ve prospěch valdického vězně Vladimíra Gini st., jemuž obecné soudy zamítly v neveřejném jednání žádost o povolení obnovy procesu. Úspěch stížnosti dodává ministrovi lesk, neúspěch dopadá pouze na jeho hlavu, autor textu zůstává ve stínu.

Podtrženo a sečteno,  novináři zvěstovali urbi et orbi: ministr Blažek v několika málo dnech třikrát rozhodl o stížnosti pro porušení zákona. Skutečná role ministra (obecně)  při rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je ale dosti podstatně odlišná od mediálního obrazu.

Pokusím se trpělivé čtenáře uvést do skutečného obrazu věci na základě poznatků ze sledování procesu projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona za působení čtyř ministrů spravedlnosti – Pavla Němce, Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové a Pavla Blažka. Jejich předchůdce ponechávám stranou, protože za jejich panování platila poněkud   odlišná právní úprava.