K nejvýznamnějším dílčím cílům vládní koalice v resortu spravedlnosti oficiálně patří uklidnění státního zastupitelství, od června r. 2007 rozháraného „válkou žalobců“, související s tzv. „kauzou Čunek“, zvýšení jeho výkonnosti a zajištění důsledného zachovávání zákonnosti v jeho činnosti. Zlomem mělo být trapně zdlouhavé odvolání „generální hříšnice“ Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně a její vystřídání Pavlem Zemanem, od něhož se očekávalo, že sehraje zázračnou roli spasitele. Pak měl být přijat nový zákon o státním zastupitelství a soustava měla rázem začít fungovat jako dobře namazaný stroj. Vše se zdálo být rychlé a snadné.

Novou vlnu víry v úspěšné naplnění předvolebních slibů přinesl vítězně vybojovaný zápas o prosazení Lenky Bradáčové do čela úřadu, jenž nesl nelichotivé přízvisko „vrchní státní zametačství“.

Naděje, vkládané do těchto dvou osobností, určitě nejsou liché. Oba mají „čisté ruce“ a svědomí, jsou odborně zdatní,  mají chuť do práce a snaží se plnit sliby, s nimiž přišli do funkcí. Nicméně vývoj státního zastupitelství se proti očekávání zadrhává. Pavlu Zemanovi od nástupu do úřadu odčerpává mnoho času a energie překonávání překážek, s nimiž při vyslovení souhlasu s přijetím jmenování určitě nepočítal.

Nejdříve se neúnosně táhlo vytlačování Vlastimila Rampuly z postavení vrchního státního zástupce v Praze. Populistický ministr Jiří Pospíšil a za jeho zády stojící Nečasova skupina ve vedení ODS se svými loutkovodiči neposkytli Pavlu Zemanovi přiměřeně účinnou podporu. Proti odvolání Vlastimila Rampuly panoval v těchto kruzích silný odpor. Ale do jeho pádu nemohl nejvyšší státní zástupce začít v oblasti působnosti Vrchního státního zastupitelství  s uplatňováním svých záměrů.

Přechodné potíže způsobila výměna ministrů spravedlnosti. Nevěrohodné vysvětlení důvodů pro bleskové odvolání Jiřího Pospíšila předsedou vlády otevřelo prostor pro spekulace a následně vedlo k zpolitizování řízení o obsazení uvolněného místa vrchního státního zástupce v Praze. Na  nechuť části politických pletichářů, obklopujících předsedu vlády, k odvolání Vlastimila Rampuly plynule navázal odpor proti jmenování rázné severočeské žalobkyně. Navenek se situace jevila jako spor mezi ministrem Pavlem Blažkem a Pavlem Zemanem. Pro opozici a různé vnitrokoaliční vzbouřence to byla vítaná příležitost, aby se mohli před veřejností předvádět jako neochvějní zastánci práva a spravedlnosti, vehementně prosazující její jmenování. Ministr Pavel Blažek, nepřipravený předchozí praxí na svou úlohu rozhodování protahoval, poněvadž chtěl jednat nezávisle na jakýchkoli politických tlacích. Nakonec se zachoval jako moudrý a nezávislý muž a Lenku Bradáčovou jmenoval.